|
|
Zpráva v lahvi budoucím generacím
Nejvýznamnější novořecký básník a nositel Nobelovy ceny za
literaturu za rok 1963 Jorgos Seferis, jehož tvorba
zazní v sobotu 28. ledna ve 22.45 ve vltavském Světě poezie,
se narodil roku 1900 v maloasijské Smyrně (dnešním tureckém
Izmiru) a zemřel v roce 1971 v Aténách. Mládí a středoškolská
studia prožil v Aténách, kde jeho otec působil jako profesor
na právnické fakultě. Po skončení první světové války studoval
Seferis práva v Paříži, kde na něho působili francouzští
symbolisté a surrealisté. Po studiích pobýval rok v Anglii,
kde později pracoval jako diplomat.
 V řecké
literatuře patří Seferis k zakladatelům moderní poezie
soustředěným kolem revue Nea Grammata (Mladá literatura).
Politický vývoj za druhé světové války a po ní vedl Seferise
k stále větší angažovanosti, která se projevila například
v básni Jaro našeho letopočtu napsané 16. března 1939, den po
okupaci Československa. Za druhé světové války pracoval
Seferis v diplomatických službách u řecké vlády v exilu. Po
nástupu vojenské diktatury v Řecku roku 1967 se stáhl do
ústraní a projevil se pouze dvěma angažovanými básněmi, a sice
v rezistenčním literárním manifestu mladé generace Osmnáct
textů a básní Po kručinkách, publikovanou za autorova života
pouze francouzsky. Básníkův pohřeb 22. září 1971 se změnil
v masovou demonstraci proti diktatuře.
V básnickém cyklu Báje z roku 1935 chápe Seferis mýtus (a
poezii vůbec) jako prastarou zprávu odesílanou vždy znovu
budoucím generacím – zprávu, jejímž nositelem je sám život
(symbolizovaný živlem – mořem), a jež je proto chráněna
alespoň křehkými stěnami láhve, aby přežila ve své lidské
podobě dlouhou cestu od pokolení k pokolení, jimž bude
postupně předávat své poselství, tlumočit svědectví o člověku
a době, kteří ji svěřili vlnám… Řečeno slovy Paula Celana:
„Báseň, jelikož je jednou z forem řeči, a tudíž svou podstatou
dialogická, se může stát zprávou v láhvi, odeslanou v naději –
zajisté ne vždy příliš silné –, že snad jednoho dne by mohla
být kdesi vyplavena na břeh, na břeh srdce snad… Tak jsou také
básně věrny principu tíhnutí: stále si hledají nějaký cíl...“
Miloš Tomasco, básník a překladatel
|
