|
|
 Kde
psal symfonie Gustav Mahler
Hledejte číslo dvacet tři, zní rada, když se v malém muzeu
ptám, který že z domů dole u jezera je ten, jenž patřil
Gustavu Mahlerovi. Secesní sídlo na jižním břehu
Wörthersee nedaleko Klagenfurtu bych bez této pomoci našel
těžko. Leží pod silnicí v řadě dalších podobných, zpola
zakryté stromy, je v soukromém držení a nenese žádné označení,
které by prozrazovalo, že tu po řadu let trávíval letní měsíce
ředitel vídeňské Dvorní opery, dnes už uznávaný jako
světoznámý skladatel.
Villa Siegel, stojí ozdobným písmem na plotě. Nic víc...
Symbolicky tu končí putování za skladatelem, jehož hudba byla
v uplynulých dvou letech jeho 150. výročí narození a stého
výročí úmrtí i na stanici Vltava přítomna ještě častěji než
jindy. Naposledy zatím na Silvestra v pořadu o třech různých
místech v Alpách, kde své písně a symfonie Mahler komponoval.
Lesní pěšina z pobřežní silnice Wörthersee-Südufer-Strasse
patřící do obce Maiernigg vede šikmo, ale poměrně strmě vysoko
do stráně ke zděnému domečku, který si tu Mahler nechal
postavit, aby měl kde v klidu tvořit. V lese je zarostlý
zbytek plotu a branky, dá se ale pár kroky obejít. Právě tudy
musel do své samoty chodit. Nosili mu sem i jídlo – tak, aby
kuchařku vůbec neviděl přicházet. Nechávala vše za oknem.
Nechtěl být vyrušován, když psal. Vyžadoval ticho.
Někdy se o Mahlerovi hovoří jako o „prázdninovém skladateli“.
Nemusí to však znamenat totéž co „sváteční“. Ano – přes rok
dirigoval a úřadoval a na jeho vlastní hudbu, v kombinaci
s aktivním odpočinkem a s přípravou na další operní sezonu,
zbýval čas skutečně jen v létě. Nicméně bohatý výraz,
obraznost a závažnost jeho partitur, jejich vizionářské
koncepce a zvukové novátorství, to vše nenechává na pochybách,
že na notové papíry o prázdninách své představy zaznamenával
výjimečný umělec, génius.
Za zvířátky do Dolomit
Řadu roků organizovala letní pobyty pro bratra a ostatní dva
sourozence, případně pro další blízké přátele, Mahlerova
sestra Justine. Trvaly vždy skoro tři měsíce, od června do
pozdního srpna. Po několikerých prázdninách strávených
v pronajatých pokojích v Solnohradsku obrátil Mahler na
počátku nového století pozornost do Korutan, koupil velký
pozemek a nechal na něm postavit své vlastní letní sídlo.
Patřil k němu i „domeček“ v lese. A dole v domě, který při
cestě zpět díky dobré radě konečně nacházím, už pobýval po
svatbě s vlastní rodinou: s manželkou Almou, o dvacet let
mladší, umělecky založenou ženou, a pak i s dvěma malými
dcerkami. K roku 1900 se zde, na přívětivém místě na jihu
Rakouska, pojí dokončení Čtvrté symfonie, v dalších letech
postupně následovaly Pátá, Šestá, Sedmá a Osmá a s nimi také
písně z Chlapcova kouzelného rohu a Písně o mrtvých dětech.
Avšak roku 1907 se s tímto místem šťastných chvil hluboce
spojila smrt starší dcery Marie. Mahlerovi sem nedokázali dál
jezdit a vilu prodali.
Ta stará fotografie je trochu neostrá, ale kouzelná. Mahler
v obleku, Alma v dlouhých šatech, se slunečníkem, a jdou spolu
po louce. Scenerii si nemůžete splést. Hory vzadu jsou stále
stejné, pod nimi vzdálená vesnice s kostelem. A cesta je zde
pořád. Dá se po ní zkratkou dojít z Toblachu po stráních a
přes nevelký hájek, stranou od silnic, až k horskému hotýlku,
který se tenkrát jmenoval Trenker-Hof a dnes Gustav
Mahler-Stube. Poprvé sem skladatel na dlouhý letní pobyt
přijel o prázdninách 1908, poté co uzavřel své vídeňské
působení a přijal nabídku dirigovat v Metropolitní opeře v New
Yorku. Měl před sebou necelé tři roky života.
Toblach býval za Rakouska-Uherska jedním z letovisek, kam
směřoval vladař. V nadmořské výšce kolem tisíce metrů vypadá,
jako by byl v údolí, chráněn od jihu mohutným masivem Dolomit
a od severu lesnatými hřebeny. Dominantou městečka je rozlehlý
komplex budov využívaných kdysi císařským dvorem, v nichž je
dnes nejen hotel a ubytovna, ale mimo jiné také koncertní sál.
Impozantní vzhled si areál ponechal. Něco se však přece jen
změnilo. Jsme zde – v jižním Tyrolsku – už v Itálii. Území jí
připadlo po první světové válce, nadále jde ovšem o
dvojjazyčný region. Toblach se italsky jmenuje Dobbiaco.
Cesta za Mahlerem, k dřevěnému domečku pro komponování, v
pořadí třetímu, vede v někdejším Alt-Schluderbachu překvapivě
do zoologické zahrady. Daňci a laně ve velkých lesních
výbězích, bažanti a morčata v klecích, ale i divoká prasata
nebo drůbež, to vše vás a vaše ratolesti čeká, když po
zaplacení projdete brankou. Jsou prázdniny, návštěvníků je
dopoledne hodně. Malé děti nadšeně vykřikují u klece s mývalem
zvyklým na oříšky z malého automatu. Jen málokdo z jejich
rodičů se ale zastaví pár kroků odsud u šedivé, dešti
ošlehané, sluncem vybledlé a u země trochu hnijící chatky.
Otvíráte dveře, vnímáte prkennou podlahu, starodávné kličky na
jednoduše zasklených oknech a pak i výhled ven, okrajem lesa
na vzdálený horský hřeben. Nikdo vás neruší. Ztišeni
zjišťujete, že genius loci je tu přítomen doslova hmatatelně.
Vypadá to, jako kdyby se od léta 1910, kdy tu byl skladatel
naposledy, vlastně nic nezměnilo. A jednoduché texty a obrázky
na stěnách připomínají, že právě tady napsal Píseň o zemi a
Devátou symfonii, že právě tady začala vznikat symfonie
Desátá, kterou však už nestačil dokončit. Zemřel ve Vídni na
jaře 1911, ještě mu nebylo ani jedenapadesát.
Manželé si u Toblachu pronajali u rodiny Trenkerových celé
patro, však také přijeli se třemi klavíry. Jednou za čas lze
tyto pokoje navštívit i nyní. V penzionu se dá bydlet,
v přízemí je stylová restaurace. Dům vypadá se svými záplavami
květin a okolními starými stromy starosvětsky. Jen ten
podnikatelský projekt se zvířaty a ploty se majitelům nějak
nepovedl. Mahlerem postavený domeček je sice chráněn a
zachráněn, ale působí zde skoro nepatřičně a trochu ztraceně.
Na louce u jezera
Totéž vás možná napadne u jezera Attersee v Solnohradsku, když
o bíle omítnutou chatku, první ze všech tří doposud
existujících Mahlerových kompozičních útulků, uvidíte opřenou
plachtu od surfařského prkna nebo potápěčskou výstroj, a když
se budete snažit nevnímat těla vystavená kolem na trávníku na
plastových lehátkách slunci. Je to ale možná lepší než před
lety, kdy tu prý bývala prádelna, a snad dokonce záchody.
„Klíč je k půjčení v recepci hotelu,“ dozvíte se při vstupu do
kempu, v jehož areálu domek stojí. Dají vám ho s úsměvem a se
samozřejmým předpokladem, že nic nepoškodíte a klíč zase
přinesete zpátky. Hotel se dnes jmenuje Gasthof Föttinger,
tehdy to býval hostinec Zum Höllengebirge. Mahler sem do
Steinbachu, respektive do místní části Seefeld, jezdil od roku
1893. První prázdniny psal svou symfonii v hostinci, kde
bydleli, ale na cestě prý byl dost silný provoz, a tak si pro
příští léto nechal postavit o pár desítek metrů dál, na klidné
louce na břehu nádherně modrého jezera hudební pavilonek.
Komponoval prý vždy několik hodin ráno, část dne pak věnoval
plavání a procházkám. Neopomněl navštívit Brahmse, který
trávil léto v nepříliš vzdáleném letovisku Bad Ischl. A zajel
si i na wagnerovský festival do Bayreuthu, což naopak vůbec
blízko není.
Odemykáme, uvolňujeme petlici a ocitáme se v minulosti.
Uprostřed nevelké místnosti, tak dva na dva metry, stojí
klavír, je tu stolek, židle, na stěnách obrázky a texty. Tady,
v idyle, obklopen květinami a ptáky, jak vzpomínal, napsal
Mahler některé písně a Druhou a Třetí symfonii. Osamělost, po
níž tak toužil, si tady ovšem dnes lze představit snad jen
brzy ráno, když nad vodou svítá a lidé v karavanech a stanech
ještě spí. Od minulé návštěvy na břehu úplně zmizely stromy,
jinak je to pořád to zvláštní a jedinečné místo. A o zdejší
kulturní památce se ví čím dál víc, klíč jde z ruky do ruky.
Je léto a půjčí vám ho i pozdě večer. Fotografie nevelkého
černovlasého muže s holí, nebo dokonce s bicyklem,
v turistickém obleku, pravda, dnešníma očima dost městském,
pocházejí často právě odsud z okolí – z míst v Alpách, která
dnes z Česka můžete snadno dosáhnout.
Na samotě v lese
K Mahlerovu kompozičnímu domečku nad jezerem Wörthersee, kam
je to od našich hranic podstatně dál, se obvykle chodívá
z druhé strany, než jsme přišli, a to od parkoviště na kraji
lesa. Teď v srpnu v neděli před polednem je už zcela zaplněné,
ale lidé směřují od aut na druhou stranu silnice, na placenou
pláž. Sem nahoru přijde málokdo, i když je cíl – Gustav Mahler
Komponierhäuschen – vzdálen jen několik set
 metrů
a hnědými tabulkami dobře značen. Návštěvníci se počítají na
jednotlivce, maximálně na desítky denně. Jako v ostatních dvou
památnících, i zde je malá expozice. Asi nejlépe koncipovaná.
Ilustrace, kopie dokumentů, přehledné informace.
Připomínají zdejší pobyty a jejich plody. „Svého času to tady
bylo hodně zpustlé, dokonce bez střechy,“ říká mi pán, který
prodává vstupenky a pohlednice a na přání pouští hudbu,
samozřejmě Mahlerovu. Město Klagenfurt však naštěstí nakonec
zasáhlo, zaplatilo rekonstrukci a od osmdesátých let má
domeček pod kontrolou. Obhospodařuje a provozuje vzácné místo,
na kterém se můžete snažit vcítit do skladatelova světa a
představovat si, že právě tady to bylo… Krásná příležitost
nechat jeho hodně pozdně romantickou hudbu pronikat hluboko do
srdce.
Obcházím domeček, největší z těch jeho tří, které se
v alpských končinách dají vidět. Vysokými stromy zakrývajícími
i někdejší pravděpodobný výhled na jezero prosvítá slunce.
Ještě jednou nahlížím oknem dovnitř. Ve zdi vedle dveří se
zachoval trezor, do kterého Mahler na noc vždy ukládal
rozepsané noty. A z domku se už neozývají jeho písně, které
jsem si předtím vybral k poslechu, ale kostelní hudba.
Průvodce využívá samoty a naladil si zřejmě rozhlasový přenos
bohoslužeb. Maličké muzeum je prázdné, nikdo další zatím
nepřišel. Ale ve mně stejně – podpořena uplynulými dvěma roky,
posloucháním hudby a nejčerstvěji teď silným zážitkem z místa,
kde toho zkomponoval nejvíc – zůstává natrvalo jistota, že
jeho čas, jak současníky nepochopený rodák z Vysočiny
předpovídal, už přišel.
Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava
Snímky autor
|
