|
|
Simona Stašová, herečka
Umělecky i vizuálně jste typem světové divy…
Nechci, aby to vyznělo jako falešná skromnost, ale hrát si v
tom našem českém rybníčku na světovost by bylo přinejmenším
úsměvné. Pokud jsem zvládla herecké řemeslo natolik, že
českého diváka bavím a plním sály v divadlech a v kinech, jsem
nadmíru spokojená, vážím si toho. A došla jsem tím ke splnění
svého snu.
Myslíte, že víte, co prožívá neobsazovaný herec, když čeká na
nabídku?
Na to vám odpoví každý herec stejně, ten pocit známe důvěrně
všichni. Doba, kdy drnčí telefony a můžeme si vybírat
z krásných velkých rolí, je vždy dočasná, omezená. Ono trvá
většinou dost dlouho, než ty telefony vůbec začnou vyzvánět.
Když tomu tak nakonec je, nastane období, kdy vás v jednu
chvíli chce každý, ovšem s tím, že pak zase dlouho nic... Ale
to je úplně běžný herecký život, a kdo s tím nepočítá, má
smůlu – bude se zbytečně trápit.
Jak dlouho tedy trvalo, než začaly drnčet vaše telefony?
Dlouho, hodně dlouho. Ale věřte, nikdy jsem s tím neměla
problémy, nikdy jsem neprožívala trauma. Vlastně jsem ani
nepočítala s tím, že vůbec drnčet začnou. Nebyla jsem
krasavice ani veliký, průrazný talent, spíš takové šikovné a
bláznivé třeštidlo, o kterém se říkalo – kdo ví, co z něj
bude.
Nedokážu si představit, že by tak energická žena jako vy
nedělala nic pro to, aby se později stala jednou
z nejžádanějších hereček.
Vsadila jsem na to, že se profesi nejdřív pořádně naučím.
Chodila jsem obden do divadel a studovala práci velkých
hereček. Hlavně Danu Kolářovou, každý její pohyb, přestože
jsem věděla, že jsem úplně jiný typ než ona. Líbila se mi.
S Jaromírem Hanzlíkem tvořili nezapomenutelnou dvojku.
Milovala jsem je oba. V divadelní knihovně jsem si půjčovala
scénáře a hledala pro sebe roli, kterou bych ráda hrála,
přestože jsem ji zatím neměla hrát kde. Bavilo mě to, byl to
můj koníček. Vůbec mě nenapadlo spoléhat na někoho zvenčí,
protože jsem tušila, že takový člověk v tu chvíli neexistuje.
Vzala jsem do hry i fakt, že se nelíbím na první pohled. Ani
klukům, ani režisérům. Hrát jsem chtěla. Moc. Sázet jsem ale
musela jen sama na sebe.
Držela jste se při tom nějaké rady?
Měla jsem své sny. Můj táta mi jednou řekl, že sny se zabíjejí
tím, že se realizují. To jsem si zapamatovala pro celý život.
Dodnes podle toho jedu.
Raději si tedy své sny neplníte, abyste o ně nepřišla?
Ale kdepak. Člověk má přece tolik snů! Postupně by je měl
realizovat, nebo se o to pokusit. I tak mu zbyde mnoho těch,
které se zabít, tedy zrealizovat nikdy nepodaří. Jak říká Jack
Nicholson ve filmu Přelet nad kukaččím hnízdem: „Aspoň jsem to
zkusil.“
Rodiče přirozeně svým dětem pomáhají…
Maminka mi velmi pomáhala, ale jinak, než si lidé mysleli.
Byla v tom hodně moudrá.
Připravila vás na to, že herecké povolání je džungle, kde
přežívají jen ti nejsilnější a nejlepší?
Než jsem šla v patnácti na konzervatoř, máma mě varovala, že
pokud nebudu dřít a nebudu mezi prvními, budu nešťastná,
protože není horšího povolání než neúspěšný herec. Přesto jsem
do toho šla. A byla jsem a snad stále jsem dost houževnatá a
zdravě, obyčejně sebevědomá. Tušila jsem, že se herectví
naučím a že mě bude bavit celý život. Houževnatost mi naši
nadělili do vínku. Podíváte-li se na moji mámu a mého tátu,
neměla jsem asi ani jinou šanci. Když táta dnes, ve svých
třiaosmdesáti letech, mluví o své práci, tak jenom hoří. A
máma jakbysmet.
Vraťme se ještě na počátek, k vašim prvním hereckým krůčkům.
Mým prvním idolem, ještě na základní škole, byl Felix
Holzmann. Naučila jsem se nazpaměť všechny jeho scénky, včetně
jeho nahrávače, pana Budína, a ohromovala jsem tím na
vánočních jolkách ve školní tělocvičně. Tehdy jsem získala
základy monodramatu, kterým se dnes živím. Později, již na
konzervatoři, mně moje máma přenechala svůj dialog Žákyně
Hufnáglová a roztržitý profesor. Jako mladá ho hrála s
Lubomírem Lipským, a já jsem s ním začala jezdit spolu s Jiřím
Lírem a takzvaně se otřískávala o všechna jeviště a pódia po
vlastech českých. S Jiřím byla sranda, hodně jsem se naučila,
přestala se stydět a ještě jsem si přivydělala. Ideální
kombinace. Takto například vypadala mámina pomoc.
Jste jí asi za ta učednická léta vděčná, že?
Moc. Máma byla moudrá a velmi prozíravá, věděla, že ne
jednorázovou nesmyslnou protekcí, ale jedině praxí na
jevištích se můžu něco naučit. Hned po DAMU jsem nastoupila do
divadla v Českých Budějovicích a zároveň jsem začala jezdit
s Darkem Vostřelem, Evou Pilarovou a Milanem Drobným
s divadelní hrou, kterou napsal právě Vostřel. On hrál
úspěšného spisovatele komických divadelních her a já byla
stenotypistka, jeho sekretářka. Psal hry, které se rovnou na
jevišti realizovaly, a všechny ty figury hráli a zpívali Eva
Pilarová s Milanem Drobným. Vzpomínám si, jak paní Pilarová
zpívala a capela píseň o růžích. Něco úchvatného! Tenkrát jsem
pochopila, co musí umět opravdová umělkyně. Darek Vostřel, to
byla další vysoká herecká škola. Škola estrádní, škola ne zas
tak jednoduchá. Jezdili jsme křížem krážem po všech možných i
nemožných štacích. Hráli jsme uvnitř i venku. Když se to tak
vezme, od té doby se toho v mém životě moc nezměnilo, jen
repertoár mám už jiný a pestřejší.
Pavel Sršeň
Foto archiv, Divadlo ABC
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 17. ledna. |
