|
|
 Rudolf
Křesťan, fejetonista
Pan Posluchač
„Od dnešní půlnoci platí na železnici nový jízdní řád,“
pověděl jsem do mikrofonu v neděli 11. prosince jako průvodce
rozhlasového pořadu Dobré ráno, Česko!
To jsem si dal.
Ukázalo se, že formulace „od dnešní půlnoci“ byla nepřesná.
Vzápětí mě na to upozornilo několik posluchačů.
Jeden z nich se v mailu podepsal Jan Malina – ajznboňák.
Napsal mi, že jízdní řády spojují PŮLNOC jednoznačně až
s KONCEM právě probíhajícího dne. To v daném případě nesedělo.
Dodal, že nikoliv náhodou jsou půlnoční dojezdy vlaků
označovány 24.00, kdežto odjezdy v čas nového dne jako 0.00,
byť jde o totéž.
Když jsem v nedělním rozprávění hlasově rozhlasově hovořil o
„dnešní půlnoci“, měl jsem na mysli přelom dne ze soboty na
neděli. Jenže – přiznávám – mohla vzniknout nejasnost, že nový
jízdní řád začne platit až z neděle na pondělí.
Opětovně jsem se přesvědčil, jak vnímavé a právem ostražité
jsou uši u přijímačů. Za svého publicistického konání jsem
nejednou seznal, že jejich pečlivost je například ve srovnání
s televizním diváctvím nesrovnatelná.
Kdybych v televizi hovořil o České republice jako o české
kotlině a měl přitom kravatu šejdrem, tipuji, že v dopisovém
ohlasu by se vyskytly výtky vůči té šejdrové kravatě, nikoliv
vůči děravosti celorepublikového podobenství v podobě zmíněné
kotliny.
A děravé to vyjádření nepochybně je. V tom ohledu mě dovzdělal
rozhlasový posluchač pan Miroslav Miler. Po jeho upozornění
jsem si uvědomil, jak lehkovážně jsem v jednom z odvysílaných
pořadů použil zdánlivě celorepublikový termín česká kotlina.
Cituji ze zmíněného dopisu:
„Jako řada mediálně aktivních lidí, tak i vy jste se nevyhnul
oblíbenému klišé o české kotlině. Český rozhlas je však
celostátní záležitost a česká kotlina se vztahuje jen k
Čechám. Je zde však ještě Morava a nakonec i Slezsko. Jak to
vidí Slezané, to nevím, ale vzhledem k Moravě byste musel
ještě přidat moravské úvaly.“
Z další části dopisu:
„Za zmínku stojí i fráze o území za řekou Moravou, kterým má
být Slovensko. Jenže to je za řekou Moravou pouze na samém
jihu, jinak celá teče středem moravské země.“
Posluchačské dopisy beru vážně možná i proto, že jsem patnáct
let redakčně působil právě v odděleních dopisů. Nejprve
v Mladém světě, později v Týdeníku Televize. Osud mě tak
nasměroval v roce 1986 po manželčině úmrtí, kdy jsem zůstal
sám se dvěma dcerami ve školním věku a nová skutečnost tehdy
pro mě jako vdovce záhy po čtyřicítce znamenala konec
reportérského cestování.
Nežehrám na tu skutečnost, byť dobře vím, že v redakcích bývá
toto oddělení pokládáno za okrajové. Pro mě však po uvedenou
řadu let bylo středové. Dokonce natolik, že působení v něm mě
inspirovalo k tomu, abych v roce 1992 dal spolu s Vladimírem
Renčínem dohromady knížku složenou ze čtenářských ohlasů –
kritických i vstřícných – na jeho otištěné kresby a mé
fejetony. Jmenovala se příznačně Jak se do lesa volá.
Do posluchačského lesa volám občas i nabídkami ke spolupráci
v anketách i v jiných souvislostech. Tak tomu bylo i ve snaze
o vysvětlení záhady, proč se říká, že něco je (například
ostuda) velké jako Brno.
Ozvalo se několik znalců – včetně Ing. Bohumil Reichstädtera,
CSc. Jeho historické vysvětlení uvedlo, že po první světové
válce bylo v roce 1919 připojeno k Brnu dvacet sedm okolních
obcí a tím se výrazně zvětšilo jeho území. Nová velikost města
se tak proměnila v obecnější symbol.
Jan Werich se kdysi vyjádřil, že klíčovou autoritou je pro něj
pan Publikum.
Dodávám, že pro mě – jako občasně rozhlasově povídajícího – to
platí i o posluchačích.
Byť jsou na dálku, jsou blízko – a přátelští. Dokonce natolik,
že po zmíněném prosincovém vysílání, v němž jsem hovořil i o
svém vztahu k pohlednicím, mi jich na rozhlasovou vrátnici
přinesla pražská posluchačka paní Zdeňka Šulcová celý štůsek. |
