|
|
Když touha vlastnit vítězí nad láskou
Na jevišti Divadla v Dlouhé sedí v křesílcích čelem k divákům
osm herců. Nad nimi září velkoformátové fotografie jejich
tváří. Miroslav Hanuš, jeden z nich, se chápe mikrofonu a jak
na píárové prezentaci obchodního projektu nás informuje o
nákladech právě začínající inscenace – a to včetně toho, kolik
tisíc stály ony zářivé portréty...
Stěží si Jan Mikulášek, jeden z nejlepších mladých českých
režisérů, jehož si do Dlouhé pozvali k hostování, mohl pro hru
Láska a peníze vymyslet lepší zarámování. Souzní jak s jejím
dominantním tématem – tedy s rolí, kterou peníze hrají ve
vztazích osmi postav dramatu Dennise Kellyho –, tak s formou,
jíž jsou nám tyto vztahy podávány. Herci postupně, jakmile
přijde na řadu jejich výstup, z křesílka vstávají a proměňují
se v postavy. Do vzájemných interakcí ale vstupují zřídka.
Spíše o svých vztazích referují – jak při reality show. Slovo
dominuje nad akcí. O ústřední události dramatu – smrti mladé
ženy Jess – se dozvíme v samém závěru první scény, která je
věnována dlouhému a lehce trapnému telefonátu Jessina muže
Davida (Miloslav König) s jeho příležitostnou náhodnou
milenkou (Magdalena Zimová).
Nadhled nad příběhem je zesilován i achronologickým řazením
scén, z nichž je Kellyho dramatická mozaika složena. Ve druhé
scéně rodiče Jess (Jan Vondráček a Marie Turková) divákům
vyprávějí, proč a jak zničili náhrobek sousedící s jejím
hrobem. Ve třetí scéně sledujeme učitele Davida, jak se
pokouší získat lukrativnější zaměstnání v podniku své bývalé
milé (Klára Sedláčková-Oltová) a je jí současně sváděn i
ponižován. Ve čtvrté pak David vyslýchá Jess (Helena
Dvořáková) a usvědčuje ji ze sebeklamů, jimiž sama před sebou
skrývá svou posedlost nakupováním...
Manipulace s druhými lidmi i s vlastním vědomím a svědomím je
ale typická pro všechny postavy. Jejich touha vlastnit je
silnější než láska. A vede k duševnímu mrzáctví, sebevraždě i
vraždě. Díky proměnlivému odstupu herců od postav a jejich
oscilaci mezi „referováním“ a „ztělesňováním“ nahlíží divák na
tuto morální devastaci jakoby přes pohyblivý zoom. A někdy ho
k ní strhující hereckého mistrovství přiblíží až úděsně
blízko. Vždyť jsou to vlastně obyčejní a v podstatě dobráčtí
lidé. Lidé jako my. A že měli ty nejlepší úmysly, je zřejmé ze
závěrečné scény, kdy šťastná, rozzářená Jessie promlouvá na
své svatbě s Davidem o svém směřování k duchovním hodnotám...
Ironická pointa se v kontextu dneška stává mementem
apokalypsy.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Martin Špelda
|
