|
|
 Lucie
Výborná, moderátorka
Co je vidět z Mont Blanku?
Nejdřív sbor andělů, kteří odcházejí do nebe... Když totiž
jdete na Mont Blanc nebo na nějakou podobnou horu, vycházíte
velmi brzo ráno, často ještě v noci. Na hlavě máte čelovku, a
protože Mont Blanc je taková oblíbená destinace, vidíte před
sebou spoustu světýlek. Vypadá to, jako když broučci letí
někam do nebe. Pak začne svítat, sníh okolo vás zfialoví,
zrůžoví, zmodrá, pak se objeví sluníčko a všechno začne
lehoučce jiskřit, postupně se rýsují vrcholky hor, pod vámi
jsou mraky… Nádhera! Na úplný vrchol vede jenom uzounká
pěšinka. Úplně na vrcholu je plošina, a když máte štěstí, a já
ho měla, vidíte odsud do údolí, které je v létě krásně zelené.
Když už jste zmínila anděly, věříte v to, že každý máme svého
„strážníčka“?
Určitě. Věřím. Každý myslím má jednoho, jenom duchovní prý
mají dva. Alespoň tak mi to říkal můj kamarád, otec Romuald ze
Znojma.
Jestlipak se ten váš už projevil?
Myslím, že ano. Už jenom skutečnost, že proti sobě sedíme a
děláme rozhovor, je toho důkazem.
Byla jste v ohrožení života?
Asi ne tak, jak myslíte vy, ale jsou chvíle, kdy jenom otočíte
hlavu a nevíte proč, kdy začnete lehce brzdit na dálnici a ono
to nejde, protože je namrzlo, a přesto se vám nic nestane.
Ochrana andělů se projevuje jemně, nemusíte být zrovna
v ohrožení života, aby se pak najednou stal zázrak.
Zdolat Mont Blanc není jako vyšlápnout si na Sněžku. Váhala
jste, jestli do takového zápasu máte jít?
Řekla jsem si, že to bude úžasné. Mám totiž dětskou mentalitu,
což znamená, že když mě chcete utáhnout na vařené nudli,
nabídněte mi výlet, sport nebo něco netradičního a já nebudu
váhat. Tak loni v listopadu jelo z Ostravy do Prahy trojkolo
jako podpora benefiční akce Světlo pro Světlušku. Když mi to
nabídli, byla jsem nadšená. Jednak že budu ve společnosti
lidí, kteří mi ukážou, že svět lze chápat jinými smysly, než
ho chápu já, a jednak že se projedu na něčem, na čem jsem
nikdy nejela. Pro můj život i pro mou práci jsou takové věci
hrozně důležité.
Změnily „takové věci“ vaše životní priority?
Úplně nejvíc jsem si priority přeházela, když se narodila moje
dcera Vanessa. To byla čistka mých životních hodnot. Bavili
jsme se o tom s Alešem Hámou, když jsme moderovali Autoškolu
národa. Říkal mi, že jsem bývala hrozně ambiciózní, že mu to
strašně lezlo na nervy, ale od doby, co mám dítě, to prý už
lepší být nemůže.
Ztratila jste ambice?
Objevila se priorita mého života. Moje práce mě samozřejmě
nesmírně baví, ale nebyla najednou tím nejdůležitějším na
celém světě. A ještě jedna věc ze mě odpadla: došlo mi, že
nemusím být výborná za každou cenu.
A to jste vždycky chtěla?
Ne, ale když máte takové příjmení, tak k vám lidé přistupují s
určitým očekáváním. Nomen omen fungovalo. Nestěžuju si,
protože svoje jménu miluju, ale jako by od dětství do mě skrze
něj všichni vkládali jisté představy, od známek ve škole po
úspěchy ve sportu. A když jste soutěživé dítě, chcete všem
dělat radost, snažíte se nezklamat. Ve dvaceti dokonale
věříte, že to tak opravdu musí být, a někdy by to člověk chtěl
i přetlačit silou. Pak ale přišla dvě zjevení, která všechno
změnila. První byl manžel – poznala jsem někoho silnějšího,
než jsem já, a byla to úleva –, a pak Vanilka. Dneska už to
beru tak, že nemusím být nejlepší.
Myslela jsem, že člověk se nějakým způsobem vyrovnává jen se
svým křestním jménem, zvlášť u žen že je to tak, když příjmení
bývá jaksi variabilní...
Mám moc ráda své křestní jméno a na příjmení lpím kvůli své
rodině. Měla jsem úžasného tatínka, mám úžasnou mámu. Příjmení
bych nevyměnila, hodně pro mě znamená.
Ani za manželovo jste ho nevyměnila?
Mám i manželovo jméno, mám obě, protože bych přece manželovi
nemohla udělat to, abych nerespektovala přijetí do jeho
rodiny. Myslím si, že křestní jméno lidi opravdu hodně určuje.
Taky jsme se dost hádali, jaké jméno dáme našemu dítěti.
Sport hraje ve vašem životě důležitou roli, věnujete se mu
intenzivně od dětství. Logicky bych vás viděla někde na
fakultě tělesné výchovy, a vy na žurnalistice...
Já jsem taky profesionální sportovkyní být chtěla, jenže jsem
měla úraz, takže mi částečně ujel vlak a částečně jsem se
smířila s tím, že moje plány nevyjdou. A najednou jsem
nevěděla, co chci dělat, čím chci být. Tatínek byl žurnalista,
maminka dramaturgyně, přišlo mi, že bych mohla zkusit něco
podobného. Jestli jsem opravdu něco nechtěla, tak pracovat v
rádiu. Jinak jsem připouštěla všechny možnosti.
Šárka Vieweghová
Foto Karel Šanda a archiv L. Výborné
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 7. února. |
