|
|
 Ivan
Němec, publicista
Ze života Boženy Němcové
Málokdo si asi všiml, že v článku o pořadu k výročí Boženy
Němcové se rozhlasová redaktorka Eliška Závodná dopustila
„překlepu“, když napsala „...‚naše paní‘, která inspirovala
nepočítaně umělců, by se letos dožila sto padesáti let“ (TR
3/2012, str. 8). Na její lidsky pochopitelný omyl, kdy si
člověk splete výročí narození s úmrtím, jsme zapomněli, když
jsme poslouchali vltavský Historický klub, pro který
připravila přitažlivé literární pásmo Božena Němcová ve
vzpomínkách současníků i rodinných příslušníků (premiéra 18.
ledna 2012). Její úvodní slib, že o životě spisovatelky se
dozvíme věci, které nás překvapí, se sice naplnil jen
částečně, ale přesto jsme slyšeli zajímavě koncipovaný pořad,
o jehož poutavost se zasloužily i vědecké pracovnice
Historického ústavu AV ČR Pavla Vošahlíková a Magdaléna
Pokorná.
Půlhodině vzpomínek prospělo, že nebyla uspořádána
chronologicky, takže výklad se mohl v libovolných skocích
zastavovat u těch výseků z autorčina života, o nichž tvůrkyně
pořadu předpokládaly, že nejsou obecně známé. Nevím, zda pro
většinu posluchačů byly informace o tom, v jaké chudobě rodina
žila, co se u Němců jedlo a pilo a jakou byla spisovatelka
dobrou hospodyní, skutečně nové. Ani portrét jejího
problematického manžela, byť nahlížený z méně obvyklé strany,
mě svou novotou neudivil. Troufám si však tvrdit, že řada
posluchačů pozorně vyslechla spoustu zajímavých podrobností
vztahujících se k tradované legendě o trnové koruně, kterou
statečná vlastenka Němcová údajně položila na rakev Karla
Havlíčka Borovského. Demýtizace, o niž se zasloužil literární
historik Vladimír Macura v jedné ze statí své knihy Český sen
(1998), sice také není nová, ale skutečně nepatří mezi ty
běžně známé. Více než některé výklady mě však poutala horoucí
obdivná slova, jež zůstala po pamětnících, kteří Němcovou
zažili – například Fričovy vzpomínky nebo krásný Nerudův
fejeton, jímž reagoval na odhalení prvního spisovatelčina
pomníku.
Vzpomínky autorčiných souputníků a úryvky z její tvorby
patřily také k nejpoutavějším částem dalšího pořadu, jenž se
pod názvem Mnohé světlo mi zablesklo... vysílal k témuž výročí
o dva dny později rovněž na Vltavě (20. ledna 2012). Autorka
scénáře a komentátorka Milena Štráfeldová měla na své
literární pásmo celé dvě dlouhé hodiny, jež zužitkovala
způsobem zcela konvenčním. Aniž by se pokoušela o nějaké „nové
pohledy“ na paní, jež „hradu řeči naší dobyla rázem“, zvolila
výklad, jenž připomínal školní výuku literatury vedenou
pečlivým, leč nepříliš vynalézavým kantorem. Chronologicky
uspořádaný tok informací postupoval krok za krokem životem
Němcové a s učebnicovou ukázněností sděloval, že roku toho a
onoho se Němcová seznámila s tím nebo oním a napsala... I
v této ustálené kompozici však zazněla pasáž, kterou jsme ve
školních lavicích slyšet nemohli. Byl to opět onen Macurův
výklad o tom, jak to bylo doopravdy s trnovou korunou na
Havlíčkově rakvi.
Za své podivínství, že jsem v jednom týdnu poslouchal dva
tematicky podobné pořady, se mi dostalo poučení, že již asi
neplatí úsloví, že levá ruka by měla vědět, co dělá pravá, a
aktuální pouze zůstává, že opakování je matkou moudrosti. |
