|
|
 Do
Moskvy!
„Nic lepší o než Moskva na světě neexistuje,“ říká Irina,
jedna ze tří sester ve slavném dramatu A. P. Čechova. „Do
Moskvy!“ - toto vroucí přání se žádné z hrdinek Čechovovy
hry nesplnilo. Ani delegace Českého rozhlasu ve složení
generální ředitel Peter Duhan, jeho náměstek pro strategický
rozvoj René Zavoral, ředitel Odboru komunikace a vnějších
vztahů Jakub Čížek a autorka článku, redaktorka ČRo 3 –
Vltava, zde nepobyla dlouho. Během několika prosincových dnů
ale měli možnost zažít to, o čem si Čechovovy postavy mohly
nechat jenom zdát.
A tak jim bylo dopřáno poznat vyostřenou povolební atmosféru,
navštívit hokejové utkání v rámci KHL, projít se po mrazivém
nočním Rudém náměstí s přeplácaným, nepřehlédnutelně svítícím
obchodním domem G M, prohlédnout si mumii Lenina, která ovšem
podle některých informací neobsahuje víc než deset procent
původního těla, poznat, jaké herectví a scénické postupy
nabízí na svých prknech Moskevské umělecké divadlo, podívat se
do proslulého metra a projet se vozy, které vypadají ještě
zchátraleji než staré pražské soupravy, zastavit na ulici
neoznačený taxík a smlouvat o ceně, prokouknout fígle ve
směnárnách, kde rádi okrádají turisty. Především se však
účastníci této výpravy seznámili s vysíláním a zázemím
rozhlasových stanic v zemi stojící na odlišných politických
základech i kultuře.
ŽIVOT PLNÝ DOBRODRUŽSTVÍ
Jak se tedy ve městě mnoha rozporů a překvapení žije? Dlouhé
hodiny by o tom nejspíš mohla vyprávět Lenka Kabrhelová,
moskevská zpravodajka Českého rozhlasu. „Život v Moskvě je
zajímavý a plný dobrodružství stejně jako samotná ruská
metropole,“ říká na základě letité zkušenosti. „Dvanáct
milionů jejích obyvatel znamená dvanáct milionů různých
možností, jak na velkoměsto nahlížet. Říká se, že Moskva nikdy
nespí, což s sebou nese výhody i méně příjemné momenty. Město
dokáže být hektické, náročné a
 vyčerpávající,
zvlášť během šedivých zimních měsíců. Výjimkou, kdy vydechne a
na chvíli se téměř zastaví, bývají desetidenní novoroční
svátky. Ať už je zima, nebo léto, jen málokterý novinář by ale
asi dokázal nebýt nadšený z téměř nekonečné nabídky témat ke
zpracování - společenských, politických, kulturních či
historických.“
Delegace z Prahy měla na programu spoustu pracovních setkání.
„Na návštěvu jsem se docela těšil, protože jsem byl zvědavý na
vývoj na tamní mediální scéně, o kterém jsem doposud jenom
četl,“ uvedl generální ředitel ČRo Peter Duhan po návratu v
odpolední Mozaice ČRo 3 - Vltava. „V Moskvě jsem byl v říjnu
1992 jako ústřední ředitel Československého rozhlasu. Město
bylo v té době zcela jiné, nesmírně depresivní. Nyní je velmi
dynamické, staré se míchá s novým. Rusové se snaží někam
dostat, ačkoli z našeho pohledu je to značně klopotná a
namáhavá cesta ve velké zemi, nicméně změny tam cítit jsou.
Dokonce i při návštěvě rozhlasových institucí.“
MÉDIA ŘÍZENÁ STÁTEM
Na rozdíl od českých veřejnoprávních stanic je v Rusku státní
rozhlas spojen s televizí. Pokud jde o rozhlasovou strukturu,
jisté styčné body by se tu našly. Radio Maják přináší
informace dvacet čtyři hodin denně, cílí na
společensko-politická témata, ale také na hudbu. Je tedy
jakousi obdobou našeho Radiožurnálu. Plnoformátové Radio
Rossiji
 připomíná
Dvojku; na začátku každé hodiny nabízí krátké zprávy,
následují nejrůznější pořady včetně dětských a hudebně
zaměřených. Informační Vesti FM jsou svým charakterem podobné
Rádiu Česko. Ruský rozhlas má stanici pro mladé nazvanou
Junosť a osmdesát devět regionálních subjektů. Radio Kultura
stejně jako Vltava zakládá svůj obsah samozřejmě také na
hrách, literatuře a přináší rozhovory s hosty z uměleckých
oborů. Podle zástupkyně ředitele Radia Rossiji Tatiany
Vasiljevové jsou v oblasti dramatu delší stopáže na ústupu a
mnohdy je nahrazují kousky trvající čtrnáct až dvacet pět
minut. Výjimkou není přenášení divadelních inscenací do
audiopodoby.
Jak možná někteří posluchači vědí, Radio Rossiji spolupracuje
od roku 2005 s ČRo Leonardo. „Každou středu od třiadvaceti
hodin zařazujeme populárně-naučný pořad Výzkum z jejich
produkce,“ vysvětluje šéfredaktor Leonarda Luboš Veverka. „
Vysílání ruskojazyčných pořadů je deklarováno především jako
pomůcka k výuce cizích jazyků, ve stejných časech uvádíme i
pořady ve francouzštině, angličtině a dalších jazycích.“
Rusové se také účastní soutěže Concertino Praga.
NA JINÝCH VLNÁCH
Asi nejznámější ruskou komerční stanicí je Echo Moskvy, jehož
hlavním akcionářem je Gazprom. Nezávislé prostředí Echa
nicméně nebudí dojem, že by měl na vysílání nějaký vliv. Ve
skutečnosti totiž rádio nefinancuje. Kde se tedy berou peníze
na jeho provoz „Všechno, co máme, si vyděláváme reklamou,
živíme se sami,“ říká vedoucí redaktorka Olga Byčkovová, která
v Echu působí dvanáct let. „Máme přísná pravidla, která
oddělují redakční činnost od komerční. Když moderuji, občas mi
do relací přicházejí domluvení hosté nebo vysílám programy
spojené s reklamní službou. Vše je ale doplněno o znělky a
předěly, které na tento fakt upozorňují.“ Echo Moskvy vzniklo
před více než dvaceti lety jako informační subjekt. V
současnosti zařazuje každých třicet minut zprávy, v
mimořádných situacích se interval zkracuje na polovinu.
Zpravodajské souhrny začínají ve čtrnáct a osmnáct hodin a
přinášejí mimo jiné analýzy aktuálního dění. Hudební proud tu
přes den nenajdete, ale v noci stanici obohacuje speciální
kulturní publicistika, zaměřená třeba na jazz nebo filmovou
muziku. A jak se ukázalo, slyšet bývají také hlasité hádky -
třeba od devíti do jedenácti hodin, kdy ve studiu sedí dva
moderátoři, muž a žena, a hovoří s posluchači. „Prime time
ovšem začíná večer,“ dodává Byčkovová. „Lidé jezdí z práce,
stojí v zácpě a poslouchají nás.
Od sedmnácti do třiadvaceti hodin se u nás neustále střídají
hosté, diskutuje se, často velmi kontroverzně. Večer už máme
čas mluvit trochu pomaleji a hodně se hádat, někdy probíhají
úplné bitky. V noci se pak samozřejmě ztišíme.“
Slovo Moskva v názvu neznamená, že by rádio nemělo regionální
partnery, naopak - je jich několik desítek. „Účastní se
konkurzů,“ upřesňuje Byčkovová, „pak založíme společný projekt
a ten pojmenujeme Echo plus konkrétní město. Není to však
jediná forma. Spolupracujeme kupříkladu s různými novináři z
tištěných médií. Máme obrovský internetový portál. Ve studiu
jsou kamery, veřejnost nás může sledovat i tímto způsobem.“
 MOSKEVSKÝ
ŽIVOT V UMĚNÍ
Mezi obyvateli hlavního města jsou ovšem nepochybně i tací,
kteří denně nečekají se svým autem na beznadějně stojící
několikaproudé silnici, ale v podvečerních hodinách vyrážejí
za jinými radovánkami. Svědčí o tom plné divadelní sály.
Legendární Moskevské umělecké divadlo založili Konstantin
Sergejevič Stanislavskij a Vladimír Ivanovič
Němirovič-Dančenko a otevřeli je na podzim 1898. Od roku 1919
mělo status akademického divadla a dnes je pro změnu připsané
dramatiku A. Čechovovi, jehož texty se tu proslavily a staly
se „výkladní skříní“ Stanislavského inscenační metody. V
současnosti má MCHAT tři scény, přičemž v repertoáru té hlavní
nechybí dramatizace románu Kronika Pickwickova klubu, Žebrácká
opera, Tartuffe, Hamlet nebo Ženitba. Jako umělecký šéf tu
pracuje vynikající herec Oleg Tabakov.
Část ze skupiny českých rozhlasových pracovníků zhlédla
inscenaci Kodaň (v Moskvě měla premiéru 25. února 2003, u nás
ji nastudoval Jakub Špalek v Divadle v Celetné s Markem
Němcem, Milošem Kopečným a Martou Vančurovou a natočil ji také
Český rozhlas).
Drama Michaela Frayna vypráví o setkání dvou fyziků, nositelů
Nobelovy ceny - Němce Heisenberga a Dána Bohra - v Kodani.
Načasování schůzky - rok 1941 - leccos předznamenává. Druhá
světová válka naplno zuří, navíc druhý jmenovaný vědec byl
poloviční Žid.
Vedle toho se repliky hemží odbornými termíny, což klade
nároky na herce i diváky. Tabakov se v roli Bohra dokonce po
jednom monologu obrací do hlediště a ptá se: „Rozumíte?“
Na rozdíl od výpravy v Celetné, která je střídmá a zahrnuje
pár kusů nábytku a polopropustné plátno v pozadí, je moskevské
výtvarné pojetí velkolepé. Na lankách jsou spuštěny kvádry se
světelnými nápisy, což může nepochybně asociovat kvantovou
fyziku. Je to však polidštěný svět vědy: postavy na
jednotlivých částech sedí, pijí čaj, diskutují, nechávají
hořet svíčky. Ke konci hry se všechny díly pravidelně seřadí
ve vzduchu, takže připomínají schody do nebe. V této
symbolické chvíli rezonují hlavní témata příběhu, život a smrt
se „zhmotňují“ před očima.
Herci MCHATu kladou důraz na smysl náročných promluv,
nepřehrávají, ani hvězdný Tabakov nezastiňuje ostatní, takže
výkony všech jsou dost vyrovnané. Tento přístup nepochybně
činí nelehký text srozumitelnějším. Samostatným „
představením“ pro cizince je pak pozorování moskevského
publika, které vítá účinkující při příchodu potleskem, a v
závěru je dokonce kromě bouřlivých ovací obdarovává květinami.
Vřelý vztah Rusů k divadlu je patrný na první pohled.
RUSKO NADOSAH
 Kvůli
ruským památkám a umění se ale Češi nemusí vždy vydávat na
dalekou cestu. Dá se říct, že ruské divadelní soubory k nám
přijíždějí vcelku pravidelně. Nezapomenutelný
zážitek přineslo například loňské hostování Státního
akademického divadla Jevgenije Vachtangova ve Státní opeře a
na mezinárodním festivalu Divadlo v Plzni. Čechovova
Strýčka Váňu v nastudování významného režiséra litevského
původu Rimase Tuminase
přijala naše kritika výrazně kladně.
Momentálně by pak čeští zájemci o historii měli upřít
pozornost k Císařské konírně Pražského hradu, kde se až do 4.
března koná výstava Carský dvůr pod žezlem Romanovců. Jejím
spolupořadatelem je Muzeum moskevského Kremlu, zahájil ji
ruský prezident Dmitrij Medveděv a jde o naprosto jedinečnou
událost, protože v této podobě se už nikdy opakovat nebude.
A Moskvu si nakonec můžeme kdykoli „připomenout“ i
prostřednictvím Tří sester, které vyšly knižně ve výborném
překladu Leoše Suchařípy.
Kateřina Rathouská, redaktorka ČRo 3 – Vltava
Snímky Jakub Čížek, Kateřina Rathouská |
