|
|
 František
Koukolík, neuropatolog
Easterlinův paradox
V roce 1974 uveřejnil Richard A. Easterlin, profesor ekonomie,
první z prací, z nichž se narodil pojem Easterlinův paradox.
Jádrem je zjištění, že lidé s vyšším příjmem žijící uvnitř
nějaké země častěji říkají, že jsou šťastni, než to říkají
lidé s příjmem nižším, žijící ve stejné zemi. Jakmile však
dosáhne příjem na hlavu takové výše, že nasytí základní
potřeby, poskytne mezinárodní srovnání odlišný obraz. Průměrné
hladiny „agregovaného“ štěstí mezinárodním rozdílům v příjmech
neodpovídají. Stručně řečeno: bohatší společnosti nejsou
šťastnější než společnosti chudší, nicméně uvnitř každé
společnosti, bohaté i chudé, jde štěstí s bohatstvím ruku
v ruce.
Následovala pětatřicet let trvající diskuse, která
pravděpodobně bude nadále pokračovat. Easterlinovi kritikové
pravili: Pocit štěstí může záviset na tom, že lidé porovnávají
výši svého příjmu s příjmem druhých lidí. Ale také může
záviset na srovnání současného příjmu s příjmem minulým. V tom
případě zvýšení příjmu všech lidí nemusí zvýšit průměrné
štěstí. Naproti tomu teorie absolutního užitku říká, že další
příjem, ten, který se přidává k předchozímu, umožní každému
člověku nasytit další potřeby. Průměrné štěstí tím stoupne.
Což se pokusili statisticky doložit.
Easterlin jim odpověděl studií Krmení iluze růstu a štěstí.
Praví v ní, že se dopustili metodických chyb. Kritici se však
nedali a napsali další práci o tom, jak v letech 1946–2004
průměrné štěstí přece jen rostlo, a to národům bohatým jen
trochu, zatímco národům chudým, o nichž jsou známy informace,
vzrostlo velmi. A protože se délka lidského života
prodloužila, stoupl i průměrný počet šťastných let života.
Úplně nová studie britských psychologů z roku 2010 dokazuje,
že pocit štěstí záleží na vzájemném srovnávání. Jestliže lidé
mají příjem vyšší než skupina, se kterou se srovnávají, jsou
šťastni. Jestliže ho mají nižší, uspokojení mizí. Chris Boys,
jenž studii vedl, prohlásil: „Zdá se, že výdělek jednoho
milionu liber ročně nestačí na to, abyste byli šťastni,
víte-li, že všichni vaši přátelé vydělávají dva miliony
ročně.“ Že by stará dobrá závist? Takhle jednoduché to
naštěstí přece jen není.
Odpovědi na otázku „Jak jste šťastni?“, která byla položena
téměř čtyřem stům tisícům lidí žijících ve dvanácti státech
OECD v letech 1975–1997, dokazují, že míra pocitu štěstí
závisí na absolutní výši příjmu i na velkorysosti sociálního
státu. Na očekávané délce života kupodivu závisí jen slabě.
Míru pocitu štěstí snižuje průměrný počet hodin strávených
v práci, poškozování životního prostředí, zločinnost, volný
obchod, inflace a nezaměstnanost.
Společnosti v raných fázích vývoje považují hospodářský růst
za něco zásadního. Jakmile však překročí jistý práh, začnou se
lidé starat o rodinný život, přátele a ochranu životního
prostředí. Zajímavým příkladem je Japonsko. V roce 1958 to
byla velmi chudá země, její hrubý hospodářský produkt
v následných letech ale vzrostl na pětinásobek. Míra
subjektivně uváděného pocitu štěstí se nezměnila. Jiným
příkladem jsou státy bývalého Sovětského svazu. Dvanáct z nich
zaznamenalo v letech 2000–2003 růst, který je řadil mezi
dvacet nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Pocit uspokojení
ze života však poklesl. Něco podobného se stalo v Číně.
Betsey Stevenson a Justin Wolfers z pennsylvánské univerzity
došli k názoru, že Easterlinův paradox neexistuje. Mezi hrubým
domácím příjmem na hlavu a subjektivním pocitem spokojenosti
existuje pozitivní vztah. Pozor však! Autoři jsou si vědomi,
že jde o statistickou korelaci. Jejich čísla a křivky
nedokazují mezi hospodářským růstem a pocitem štěstí příčinnou
souvislost. Možné je, že si lidé na rostoucí příjem zvyknou a
že je pocitem štěstí přestane plnit. Jestliže jsem byl
z něčeho šťastný a blažený včera, neplyne z toho nutně, že mne
to podobně naplní pozítří. A co si myslí a jak se budou chovat
lidé, jejichž reálný příjem vytrvale klesá a jichž je rostoucí
podíl? |
