|
|
 Jak se vytvářeli nepřátelé režimu
Český televizní snímek Klub osamělých srdcí (ČT1, 26.
2., 21.55) patří mezi kritické výpovědi o bývalém režimu.
Ukazuje, jak z mnohých lidí, často muzikantů, učinili
nepřátele režimu až sami komunističtí pohlaváři. Nelíbila se
jim jejich hudba, účes či oblékání, potažmo ani styl života.
Na tom režisér Petr Nikolaev vystavěl příběh, který
zasadil na počátek sedmdesátých let. Postihl v něm, jak hlavní
hrdina, ačkoli nevyhledává konflikty s mocí, se v nich přesto
ocitne, když si dovolí zastávat odlišná stanoviska, vyznávat
jiné (hudební) ideály – a nic zlého netuše navštíví koncert,
policií brutálně rozehnaný.
Dlouhovlasý rocker Lukáš (s nepříliš průkaznou umanutostí jej
představuje Roman Říčař) odmítá ustupovat mocipánům, zprvu
přesvědčen, že vítězství v soutěži mládežnických kapel mu může
významně pomoci. Přesto zůstává osamocený, kamarádi z kapely
projeví více přizpůsobivosti, než je pro něho stravitelné. I
populární zpěvačka (Ivana Chýlková), která mu původně nabídla
spolupráci, se odevzdaně chystá na turné do Sovětského svazu.
Klub osamělých srdcí – tak Lukáš nazval svou kapelu – vypovídá
především o plíživé rezignaci. Překvapivě něžný a citlivý
Lukáš, ač se vnějškově hlásí k „alternativní“ subkultuře,
nesdílí její nihilistické sklony – neoddává se sexuální
promiskuitě, neholduje alkoholu ani návykovým látkám, chová se
veskrze „pozitivně“.
Příběh sepsaný Martinem Bezouškou má své nedostatky.
Pomineme-li někdy až přepjaté osobnostní zušlechtění (Nikolaev
dokázal totéž prostředí daleko drsněji popsat v dramatu ...a
bude hůř), zůstává blíže neprozkoumané Lukášovo rodinné
zázemí. Mladík má za rodiče hluboce přesvědčené, svým způsobem
čestné komunisty (Václav Postránecký, Simona Stašová), ale
nedozvíme se, za jakých okolností se s nimi názorově rozešel.
Oceňme, že režisér se v jejich zobrazení vyhnul jakékoli
karikatuře.
Přesto Nikolaev vše potřebné nedořekl, a tudíž lze jen
odhadovat, proč hlavní hrdina zcela odmítl rodiči nachystanou
životní dráhu, zavrhnul vysokou školu a dobrovolně se
přihlásil mezi zeměměřiče, kam byli obvykle „odklízeni“
politicky nežádoucí lidé. Lukáš celým příběhem prochází
vnitřně neposkvrněný, třebaže snadno postřehneme, že jeho
odhodlání a odvaha protestovat mají své meze. Vlastně daleko
výmluvnější je samo zpodobnění severočeského městečka, kde se
příběh odehrává – spatříme zatuchlé, ochromené místo, které
neskýtá ani zázemí, ani možnost seberealizace. Právě prostředí
se tak stává základním nositelem bezútěšnosti, prostupující
celým vyprávěním.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
