|
|
Fenomén jménem Čimelice
„Zrušili jste filmovku, ale ona zůstala v nás,“ napsali
studenti Střední průmyslové školy filmové na zeď čimelického
zámku v roce 1982. Od toho roku byla škola, založená v roce
1950 na popud Československého státního filmu, sloučena se
Střední průmyslovou školou sdělovací techniky se sídlem
v Praze. Ale bývalí žáci sem přijíždějí stále. Každý rok se tu
koná všeabsolventský sjezd.
 Fenoménu
čimelické filmové školy je věnován i nejnovější
Radiodokument, který ve středu 22. února ve 21.45 odvysílá
stanice Vltava. Tato internátní škola měla tři obory –
techniku, chemii a produkci. Na přijímací pohovory se
hlásívalo kolem šesti set studentů z celé republiky, ale
uspělo jen malé procento. Vyučovali zde externisté – filmoví a
televizní odborníci. „S režisérem Slavíčkem jsme zásadně
chodili na výuku do hostince. Oni byli bohémové, to nebyli
žádní učitelé,“ říká filmový historik Karel Čáslavský. „Byl to
zvláštní způsob školy. A viděli jsme spoustu filmů.“
Jedním z maturitních předmětů byly dějiny filmu. Měli jsme
možnost zhlédnout skoro vše od němých filmů přes severskou,
německou, sovětskou i americkou klasiku až po francouzskou
novou vlnu a italský neorealismus. Nejenom archivní filmy, ale
i ty, které byly staženy z distribuce z ideologických důvodů.
Konaly se tu i předpremiéry, například Starců na chmelu. Kopie
filmu Loni v Marienbadu k nám dorazila hned po uvedení na
festivalu v Cannes. „Pro mne to bylo naprosté zjevení,“
popisuje moderátor Karel Šíp výuku profesora Miky Kučery.
„Otevíral nám oči, pokud jde o film.“
Čtyři roky strávené v Čimelicích nám navždy změnily život.
Měli jsme to štěstí, že jsme studovali v šedesátých letech.
Měnila se móda a do rukou se nám dostalo první tranzistorové
rádio. Ve vzduchu byla cítit jiskra, příslib, energie. Před
našima očima vznikal fenomén divadla Semafor, v knihkupectvích
se stály fronty na Škvoreckého, Kunderu, Hrabala či Vyskočila.
Začalo se mluvit o věcech, o kterých se dříve mlčelo. První
filmy natočili Věra Chytilová, Miloš Forman nebo Jaromil
Jireš.
Měli jsme to štěstí, že jsme několikrát za rok absolvovali
povinné praxe v televizních a rozhlasových studiích nebo na
Barrandově. Procházeli jsme mezi kulisami, setkávali se s
úžasnými lidmi a uvědomovali si, že být na place je něco jako
droga. Ta droga nás provázela celý život, stejně jako
vzpomínka na naše jedinečné školní společenství. Ale ačkoli si
„naše“ filmová škola uchovala výjimečnost až do svého zániku,
poprvé jsme se, v teď už opuštěných prostorách čimelického
zámku, zase setkali až v letech devadesátých.
Miriam Škudlová, spolupracovnice ČRo 3 – Vltava a
absolventka SPŠF v Čimelicích
|
