|
|
Co se skrývá pod maskou vstřícnosti
Zklamání se dočká ten, kdo podlehne názvu Bůh masakru a
vypraví se do kina natěšen na krvelačné příšernosti. Ve
skutečnosti bude přihlížet jednou vážnějším, jindy
rozmarnějším rozepřím dvou manželských párů, které se
scházejí, aby vyřešily konflikt mezi svými dětmi – úder klacku
se tu stává ohniskem stále vášnivějších diskusí.
Na počátku stála stejnojmenná divadelní hra Yasminy Reza známá
i z českých jevišť. Půdorys příběhu, soustředěného do jednoho
bytu, ovšem režisér Roman Polanski polidštil jak ústřední
čtveřici postav, tak vyostřující se spletí stále
konfliktnějších rozmluv. V hlavních rolích se blýskly Jodie
Fosterová a Kate Winsletová, jimž pohotově přihrávají
Christopher Waltz a John C. Reilly.
Polanski ukazuje, jak se na počátku „civilizovaná“ snaha
domluvit se postupně hroutí, nahrazována stále bezohlednějšími
výpady a zesměšňováním, kdy rozmíšky probíhají nejen mezi
znesvářenými rodičovskými páry, ale i napříč každého z nich.
Pozvolné „padání masky“, kdy lidé ztrácejí zábrany a chovají
se podle své přirozenosti, umocňují nejen trapasy (například
nevolnost završená zvracením), ale také narůstající
přiopilost, která rozvazuje jazyk, strhává zábrany, ponouká k
neuváženému obviňování a výčitkám. Předstíráním spořádanosti
unavené hrdinky snáze propadají emocím, zatímco jejich
partnery vede Polanski k vnější odtažitosti – zvláště u suše
ironického Waltzova advokáta, jenž se ustavičně (a se zjevným
komicky nadsazeným dopadem) nevzrušeně věnuje telefonování.
Tady si uvědomíme, že zdánlivě civilistní pojetí spoléhá na
zmodernizovaná klišé feydeauovské frašky, jen v nové kulise
zvažující, jak u člověka snadno převáží pudové chování.
Bůh masakru snáší jistě trefné postřehy o pozlátku zdánlivé
zdvořilosti, za níž se tají všelijaké běsy, avšak stěží bude
patřit mezi nadčasová zpodobnění zraňujících manipulativních
hrátek a zlomyslností, jak už před půlstoletím ukázala
například hra (i film) Kdo se bojí Virginie Woolfové.
Jan Jaroš, filmový publicista |
