|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Bořte, ničte – to je naše naděje!
Bouchon je malé francouzské městečko. Má šikovného starostu a
ten zase partu šikovných lidiček, kteří jsou ochotni udělat
všechno pro to, aby... Nu ano, aby jakýmkoli způsobem dosáhli
na dotace Evropské unie!
Bouchon je totiž opravdový zapadákov, jen málokdo z původních
obyvatel v něm vydržel, a tak je potřeba udržovat stálý a
nepřetržitý tok financí z evropských dotací (jak jinak by se
tam starosta, jeho bratr a sekretářka Odetta mohli uživit).
Jedno rozbité sklo ročně zajistí dotaci na problémové čtvrti,
čtyři děti (z toho jedno zfixlované pětatřicátníkem s kapsami
plnými pokémoních kartiček) udrží dotovanou školu, peníze lze
získat i na banánové plantáže, arény...
Jenže tentokrát pan starosta přestřelil: dálnici přes Bouchon
a přístav (350 kilometrů od moře), to už Evropská unie těžko
překousne, a tak dorazí evropský úředník, aby prověřil čerpání
dotací za posledních pár let. Výsledek je nasnadě, jenže
bouchonský starosta vrací úder: vyhlašuje Bouchon samostatnou
republikou...
Vzhledem k realitě jen velmi lehce absurdní komedie vznikla v
tvůrčí dílně Jeana Della a Géralda Sibleyrase. Jejich první
společným dílem byla komedie Takový malý žertík, Ať žije
Bouchon! je v pořadí druhá. Napsána byla již v roce 2006 a od
té doby si úspěšně podmaňuje evropské divadelní scény (včetně
českých). Aby ne, když si střílí z Evropské unie.
„Kancelář mám ve Štrasburku, schůze v Bruselu a kavárnu v
Lucemburku,“ říká evropský úředník Robert a bezděčně tak
naznačuje, že bouchonští vysavači evropských dotací jsou
skutečně amatéři. Je to ale zároveň satirický portrét všech
těch okresních Napoleonů, kteří s chutí a drzostí plundrují
nejen evropské dotační programy, ale také své vlastní životní
prostředí (v širším než ekologickém smyslu).
Je čemu se smát, a to přesto, že od natočení pardubické
rozhlasové inscenace do premiéry uplynuly téměř tři roky (jen
bůh a programoví dramaturgové vědí, proč to tak dlouho trvalo
– a že to není u inscenace krajského studia poprvé!).
Závěrečná scéna, v níž poslední obyvatelé „samostatného
Bouchonu“ likvidují zařízení radnice za křiku „Bořte, ničte –
to je naše naděje!“ však spíš než smích vyvolá hořký úsměv.
Režisér Otakar Kosek se opět spojil se „svými“ pardubickými
herci z Východočeského divadla; na rozdíl od předchozí
detektivní premiéry (Kritická čtvrthodinka, 2010) si však
bouchonské satirické řádění udržuje trochu vyšší kvalitu v
herecké souhře (Zdeněk Rumplík, Ladislav Špiner, Romana
Chvalová a Petr Dohnal). Snad to bude příště ještě o něco
lepší.
Přemysl Hnilička, publicista |
