|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog, výtvarný teoretik
Umění za mrazivých časů
Nejprve bych rád – vzhledem ke stávajícímu počasí – napsal
toto: dělat sochy z ledu jest pitomost, navzdory tomu, že
tuhle činnost kdosi označí coby sochařské sympozium a jiný to
takříkajíc mediálně vytěží. Co z toho pojde, ptám se. To se
dnes už i umění sochařské, jehož smyslem byla odnepaměti vedle
tvarové dokonalosti i čáka na věčnost, natolik odcizilo svému
poslání? Vždyť i samotné sochařské řemeslo bývalo ze své
podstaty nasměrováno k trvanlivosti, a co s ním potom, když
tvar po právu zmizí s jarním sluníčkem? To přece musí cítit i
ten sochař a je jasné, že věc odbude… Pitomostí jsou přirozeně
i mnohé mladé projevy konceptuálního, objektového, nebo – jak
se tomu dnes říká – site-specific umění (kdysi bylo toto vše
vespolek označováno jako umění výtvarné, dnes je v módě slovo
vizuální, zřejmě proto, aby výsledek náhodou nikdo nepřehlédl
a také abychom nemohli argumentovat skrze nedostatek jeho
kvalit právě že výtvarných). Zato se jeho autoři lépe než v
řemesle vyznají v obstarávání různých grantů, a sami přitom
také přežijí, to dá rozum. Divil jsem se onehdy údivu jedné
mladé teoretičky umění nad tím, kolik že se už současných
spisovatelů nesouhlasně vyjádřilo k podobě a stavu tohoto
nového umění. No jo, jenže ačkoli ausgerechnet já osobně
výtvarné umění sleduji a o něm i píši, těm spisovatelům nejen
že namnoze rozumím, já s nimi i souhlasím. Ona totiž právě
starší literární generace musela jednu věc jaksi přirozeně,
fundamentálně ovládat, v minulých režimech dokonce i z důvodů
sebezáchovných: umění metafory a jinotaje. To ti dneškem
vymezení a omezení art-isté nemusejí a tak se vykazují svými
nápadečky, které... inu, které měl v jejich věku leckdo z nás,
jen mu na to musela stačit a v dobrém stačila jen tužka
s papírem.
Tak, a teď se můžu hezky vrátit zpátky k tématu, tedy k těm
mrazivým časům. Třebaže teprve začínají, už několik lidí ve
městech zmrzlo, neb se před nimi nemělo u jiných lidí kam
skrýt. Jeden si dnes nemůže být ničím jist, ale řekněme, že já
sám se zatím mám kde zahřát: jednak doma, jednak na pracovišti
a pak také – jaksi z titulu svého recenzentského psaní – v
prostorách výstavních síní a galerií. A pro tyto prostory
platí, že představují-li v nich jejich majitelé a kurátoři ono
zmiňované „mladé nezavedené“ umění, zejí prázdnotou, jsou
takříkajíc vylidněné. Přitom však je v nich k mání to jedině
skutečně, existenčně důležité, tedy teplo, světlo, hygienické
zázemí. Současné mrazy by tam tak přečkal celý pluk
bezdomovců; říkám pluk, neb mne tak napadlo, že kdysi by do
takových prostor, zvíci hangáru, umístili vojenští šikovatelé
bez ptaní pluk vojáků, možná i s koňmi a vozatajstvem. Bylo to
zajisté v mimořádných situacích, leč nepřipravil nám takovou
mimořádnou situaci právě současný arktický mráz?
Napadlo-li to, co mám nyní na mysli, už některého mladého
umělce, či se již dokonce pokusil o realizaci takovéhoto
zámyslu, má moje sympatie a už předem se mu omlouvám za
projevenou nedůvěru. Leč raději svůj vlastní koncept na tomto
místě přece jen zveřejním. Sám jsem byl totiž přítomen
vernisáží, při nichž umělcův mladý génius učinil z výstavní
síně protentokrát dětské hřiště, tenisový kurt, second hand či
peep-show. Říkám si proto: proč vlastně nevyužít dobu trvání
výstavy (tedy cca čtrnáct dní až tři neděle) jako čas
garantovaného (najmě grantovaného) přístřeší pro lidi bez
domova? Obávám se ovšem, že to nepůjde tak snadno, alespoň ne
u nás. Lidská soudržnost, vládnoucím režimem už tak dost
narušená, zdá se totiž být už totálně vepsí.
Až z toho mrazí. Ale to je právě ten jinotaj, který by dnes už
možná ti mladí držitelé grantů namnoze nejspíš nepochopili… |
