|
|
 Nevýroční
vzpomínka
Josef Císařovský mě pozval do televizní budovy, že tam prý
natáčí dokument o svém dvacet let starém dokumentu. Seděli
jsme v nasvíceném šeru naproti sobě a za zády měli spousty
monitorů, na nichž běžel ten starý film. Vlastně to nebyl
film, ale záběry natáčené estébáky na demonstracích před
listopadem 1989. Smyčka se opakovala a byl na ní přímý záběr
na první řadu demonstrantů, do nichž policejní vodní děla
prala proudy vody. K tomu šla moje písnička:
Jen blázni kapsy plný pěstí/ Stojí tak těsně vedle sebe/
A zhořka prší na náměstí/ Ne ale z nebe!
Josef se vyptával, jak to tenkrát bylo, kdy jsem ten text
napsal a co teď cítím, když mi písničku pouští.
Pamatoval jsem se na ty záběry, protože když je po revoluci
dávali v televizi, odhalily mi něco, co jsem toho 28. října
1988 nemohl vidět. První řada demonstrantů, to byli ti
nejstatečnější ze všech. Stáli zaklesnutí do sebe a houpali se
a křičeli v odhodlání vydržet ty nesnesitelné nárazy vody. K
tomu jsme my tenkrát neměli odvahu, byli jsme tak v padesáté
řadě a voda nás už jen tak kropila. Když jsem ty záběry znovu
viděl, bylo mi stejně jako poprvé do breku. A taky jsem se
trochu trapně dojal i tím, že k tomu Josef použil mou starou
píseň. Už ji sice přes dvacet let nehraju, ale tehdy
vyjadřovala přesně, co jsme zažili. A tak jsem mu to teď na
kameru přiznal.
„Jedna mladší dramaturgyně mi radila, že mám natočit srovnání
s tím, jak se demonstruje dnes,“ poznamenal pan režisér. „Řekl
jsem jí, že to je nesmysl, protože demonstrace v demokracii
jsou něco zcela jiného než tohle. Tohle byla vzpoura proti
státní diktatuře.“
„Tihle lidi v první řadě,“ řekl jsem, „to podle mě nebyli jen
tak nějací demonstranti. To byla elita národa! Nemohli tenkrát
vědět, že za rok bude svoboda, a nemohli mít tušení, jestli se
za chvilku nezačne střílet. Přesto tam stáli, křičeli a
nastavovali se těm ledovým salvám vody. Nevím, jestli to dnes
někdo pochopí.“
Policejní kamera občas sklouzla pohledem k odhodlaně
rozestaveným příslušníkům bezpečnostních složek a Josef chtěl
vědět, na co si ještě vzpomínám. Tak jsem mu vyprávěl, jak nás
pár minut poté, co byly natočeny tyhle záběry, ti hoši na
Příkopech u Dětského domu obklíčili, jak jsme pak leželi na
zemi na hromadě a oni sprostě pořvávali a mlátili do nás
obušky.
„Co teď cítíš, když se na ně díváš?“ zeptal se Josef.
„Odpustil jsi jim?“
„Odpouštět se může, když někdo projeví lítost,“ napadlo mě, a
tak jsem to řekl nahlas. „Víš, co cítím? Že tu s námi tihle
lidé pořád žijí. Někde tu jsou a jinak to nejde, protože v
demokracii nemůžeš lidi naložit a někam vyvézt jen proto, že
plnili rozkazy.“
A vzpomněl jsem si, jak se dcerka Břeti Rychlíka někdy
počátkem devadesátých let ptala tatínka: „A kde jsou, tati, ti
komunisti, co tu předtím byli, oni umřeli?“
A jak zaskočený Břetislav rozpřáhl ruce a pravil, neumřeli,
jsou tady, tady všude někde...
Nikdo se za nic neomluvil, mají volební právo a někteří se
dokonce nechávají volit. A to je konec pohádky, chtělo by se
vážným hlasem dodat.
Ale byla by to blbina. Vždyť je to pořád teprve začátek...
A potom pastýř stáda shání/ A končí další neděle/ A kolem
krouží bez vyznání/ Bezradní žlutí andělé...
Tímhle ta píseň končila, ale ještěže už ji nezpívám. Vždyť by
si lidi nejspíš mysleli, že je to o taxících – ty mají přece
dneska žlutou barvu, ne?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
