|
|
Kintera: Závrať, nebo prázdno?
Krištof Kintera nabízí v Městské knihovně v Praze „výsledky
analýzy“. První otázka je, koho umělec ve svých osmatřiceti
letech analyzoval: sebe, svět?
Monografie, kterou mu k té příležitosti napsal kunsthistorik
Karel Srp a vydalo nakladatelství Arbor vitae, sází spíš na
druhou možnost. Podle Srpa je Kintera umělcem, který toho svým
dílem říká o povaze světa, v němž žijeme, až překvapivě mnoho
– a v této analýze je neslitovně kritický. Třeba pokud jde o
konzum. Nebo o média. Po návštěvě výstavních sálů by ale divák
vsadil možná víc na první možnost: Kintera vypráví na své
životní výstavě o sobě – a pěkně nahlas, v různém stylu a na
velké ploše, prostě se vší pompou.
Krištof Kintera patří od počátku své dráhy, tedy od poloviny
devadesátých let, mezi takzvané konceptualisty, kteří
potřebují vesměs k nastartování práce nějaký „dobrý nápad“ –
myšlenku. Třeba vyměnit sklíčka na pražských semaforech nebo
simulovat jaderný výbuch v Krkonoších. Takové vnějškové,
spekulativní gesto je jistě dobře vidět, poutá širokou
pozornost – otázkou je, jestli k něčemu jinému než k autorovi
samotnému.
Jde Kinterovi o víc? S estetickými měřítky u něj sotva
pochodíme. Amorfní hmota vyvřelá z lyžařské boty, bramborové
kreace pospojované elektrickými drátky, obří lustr
z pouličních lamp, zhroucený čert u bicích, propletence
z bicyklů. To by si člověk do ložnice asi nedal. Jenže umění
nemusí být estetické, jak víme. Stačí, když je uměním. Čili?
Je jisté, že Kinterovy práce působí – ovšem výhradně
emocionálně. Jsou zábavné, jde vesměs o povedené gagy. Ačkoli
se za chvilku vyčerpají, pohasnou, strnou ve smyčce,
v recyklaci sebe sama. Instalace v Městské knihovně je skvělá:
Kintera galerii přestavěl, občas místy poboural, a vytvořil
prostor na způsob „pracovního“ kabinetu – jakousi atrapu
domácího supermarketu, kde nabízí svoje „výrobky“. Ty jsou
vesměs v pohybu, napojené na zdroj energie, a „promlouvají“.
Havran vysoko na stromě mluví anglicky. Pohybujícímu se
kyblíku je rozumět podstatně hůř. A malý „revolucionář“,
Kinterův zřejmě nejslavnější kousek, bušil hlavou do zdi tak
urputně, až ho museli odstavit a přidat k němu vysvětlivku:
„Exponát je od úterý do pátku vypnutý z důvodu
 stížností
zaměstnanců Městské knihovny.“
Takže znovu: Divák se na výstavě výborně baví. I když má
neodbytný pocit, že Kintera nezvládá umělecky víc než variaci
– zejména německého konceptualisty Beuyse. Ten vystavil sako,
Kintera kalhoty s kloboukem a štanglí salámu. Beuys rozsvítil
žárovku citronem, Kintera zapojil do sítě ořech. Beuys vysázel
duby, Kintera sází lampy. Jistě k tomu má každý svoji vlastní
mytologii, svůj „dobrý nápad“, jistě by se dali vyložit na
různý, možná úplně opačný způsob. A podobně by to šlo třeba
s Duchampem nebo Hirstem. Pokud to neuděláme, zbývá
z Kinterova díla rovina dokumentární – svědectví autora o
sobě.
Je Kintera olověným Plumbařem? Je jedním z „mluvičů“? Je snad
zmíněným „revolucionářem“, anebo antropomorfizovaným havranem?
Je objektem nazvaným „To“? Karel Srp naráží v monografii na
psychoanalytické souvislosti, na příbuznost „To“ s Freudovým
„id“. Možná na tom něco je. Pak by Kintera mohl sotva být jen
autorem kratochvilných cvičení na vypůjčené téma. Potom by
jeho dílo bylo nepolapitelné jako podvědomí samo. Tajemné,
závratné, klíčové. Bylo by v něm skryté vše. Jenže co když to
tak není a pod slupkou Kinterových gagů je skutečně prázdno?
Možnost vlastního výkladu dává Městská knihovna v Praze do 13.
května.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
