|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Oč byla česká literatura připravena
Čtyři sloupy české meziválečné prózy toho mají bohužel
společného podstatně víc než jenom pevné místo mezi klasiky.
Relativně mladé životy Jaroslava Haška, Karla Čapka,
Vladislava Vančury i Karla Poláčka skončily předčasně: první
dva nevyléčitelnou, leč nikoli zcela běžnou chorobou, druzí
dva byli zavražděni (v pražských Kobylisích, v Osvětimi).
Přitom osud možná talentovanějšího z obou bratří Čapků,
Josefa, napovídá, co by čekalo Karla, kdyby nedej bože žil
jenom o pár měsíců děle.
Jaroslav Hašek a Karel Poláček se nedožili ani té pozemské
slávy svých kolegů, oficiálního uznání. Dívají-li se ale na
nás shora, musí, alespoň pokud jde o rozhlas a fonografii
vůbec, triumfovat. Záhy po válce byli načteni absolutními
špičkami tohoto oboru; Werichův Švejk, Filipovského Bylo nás
pět (1953) a Karel Höger v dramatizované četbě Muži v offsidu
(1954) – tyto kreace jsou už klasické, jsou znovu a znovu
reprízovány i vydávány na nosičích!
Prostřednictvím Vltavy dnes nadělil osud Karlu Poláčkovi
dokonce ještě třetího kongeniálního interpreta: od pátku 16.
března ve Stránkách na dobrou noc četl sedmkrát z jeho
Satirického romaneta Arnošt Goldflam, herec obdařený nejenom
stejně fonogenickým (snadno identifikovatelným) hlasem, ale
ještě větším smyslem pro hloubky a nesamozřejmé významy
Poláčkova humoru.
Omlouvám se, že se v této souvislosti vracím ještě o týden
dál, než je mi určeno. Ve čtvrtek 8. března si sice někteří
setrvačně připomněli MDŽ, ale ČRo 3 – Vltava připomněl ve 20
hodin – vysíláním inscenace hry Rolfa Defranka Vaše jméno je
uvedeno v protokolu – jednorázové vyvraždění českého rodinného
tábora v Birkenau-Osvětimi, největší hromadnou vraždu našich
občanů v dějinách, daleko přesahující i tak strašlivé
události, jako byly Lidice, Ležáky nebo vypálené Paseky. Zde
už nešlo o nějaký výběr, o ušetření žen nebo dětí. Nacistická
totalita pozřela totálně všechny, včetně novorozenců, protože
židovské děti se na rozdíl od těch českých pro poněmčení
principiálně nehodily. Ony ale přesto, jdouce na smrt, zpívaly
se svými rodiči Kde domov můj a určitě přitom nemyslely na ten
proužek tehdy zanedbané a zpustlé země mezi Středozemním mořem
a řekou Jordán.
Dramaturgem byl Hynek Pekárek, který se tématu holocaustu a
antisemitismu věnuje soustavně. Představil posluchačům
izraelské dramatiky Josefa Bar Josefa a Ephraima Kishona, k
padesátému výročí založení Izraele připravil jako velký seriál
dramatizovanou četbu slavného Urisova románu Exodus, v minulém
roce stanice Vltava nastudovala z jeho iniciativy původní hru
z Terezína Noc moudrých mužů od Jiřího Homoly. Obávám se, že i
jméno Hynka Pekárka figuruje na některém ze seznamů „bílých
Židů“, které dnes kolují naší internetovou jarní krajinou
Slovanů holubičí povahy. |
