Číslo 15 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Sašou Rašilovem.




 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 


 

 

Vznešenost a nespoutanost labutí

Když na jaře roku 1925 oznámil rodinný lékař paní Žofii Červené zprávu, že je po pěti letech opět v radostném očekávání, zděsila se a prohlásila, že žádné další dítě nechce, natož takové, které by se mělo narodit ve znamení Štíra, a tím ji zkazit celou plesovou sezonu. Člověk míní a Pán Bůh mění. V září téhož roku se narodila Žofii a Jiřímu Červeným malá Sonička. Sice nečekaně předčasně, zato ve znamení Panny.

Herečka, která zažila pražskou smetánku a slávu prvorepublikových hvězd...O lidech narozených právě v tomto znamení zvěrokruhu se říká, že jsou miláčci Boží… Jako batole měla na bryndáčku vyšito Prosím, nelíbat! Toto doporučení však bylo v budoucnu porušeno mnohokrát. O svém bohatém, láskou naplněném životě bude Soňa Červená 15. dubna vyprávět na Dvojce Českého rozhlasu.
Prvním velkým hitem Soni Červené, dá-li se to tak vzhledem ke světové operní dráze pěvkyně říct, byla píseň Káči Maršálkové Jakpak je dnes u nás doma, A byla to svým způsobem píseň osudová. Její název předznamenal dlouhá léta v emigraci a stesk po rodině, přestože Soňa Červená měla stýskání zakázáno.

Hradec, Praha, svět 

Touha po domově nebyla jen touhou po Praze, kterou tato mladá umělkyně milovala. Hradec Králové byl městem, které ji na jejích štacích po celém světě provázelo. Václav František Červený – hradecký patriot, výrobce a vynálezce žesťových nástrojů, ale především Sonin pradědeček – byl mužem, v jehož stopách velká česká mezzospranistka kráčela a byla vždy velmi hrdá, když se ve světě setkávala s jeho hudebními nástroji, jichž je sama vášnivou sběratelkou. Jemu také věnovala svoji autorskou prvotinu Můjváclav (psáno dohromady), ve které skvěle zdokumentovala nejstarší historii svého rodu v kontextu tehdejší společenské a politické situace nejen v Hradci Králové.

Soňa Červená s tatínkem JiřímV roce 1992 přijela tato všestranná umělkyně poprvé po dlouhých desetiletích opět do Čech, dva roky po sametové revoluci, předtím totiž stále někde ve světě vystupovala, a jedna z jejích prvních cest vedla právě ke hrobu rodu Červených na hradeckém Pouchově. Od té doby se do Hradce Králové vrací pravidelně – nejen soukromě, ale především pracovně. Poprvé to bylo na prkna Klicperova divadla ve hře Návštěva staré dámy. Své profesionální umění, které nemá v současné době v Česku v oboru melodram konkurenci, pak v dalších letech dokazovala a stále dokazuje na jevišti Filharmonie Hradec Králové. Sklízí zasloužený potlesk na otevřené scéně. Mimochodem, její pradědeček Václav byl u vzniku Klicperova divadla a také spoluzakládal Sokol, v jehož budově dnes královéhradecká filharmonie sídlí. I proto se v loňském roce stala pěvkyně a herečka Soňa Červená tváří nadačního fondu Varhany pro Filharmonii Hradec Králové a v rámci večera uspořádaného k její poctě prohlásila, že kdyby tady Václav byl, varhany pro filharmonii by „špendýroval“.

Čestná občanka

Hradečané zkrátka Soňu Červenou milují. Naposledy jí to dokázali letošním březnovým udělením čestného občanství města Hradec Králové, které místní filharmonie iniciovala. A jak tato charismatická umělkyně prohlásila, je to jedno z největších ocenění, jakého se jí v životě dostalo. Dojata byla o to více, že čestné občanství přijala v královéhradecké katedrále Svatého Ducha, kam po celý život chodil její praděd – její Václav. O niterném vztahu Soni Červené k Hradci Králové svědčí i zápis v kronice hradecké filharmonie: „U vás jsem doma!“

Žena, kterou dnešní moderní doba nemá šanci ničím zaskočitSoňa Červená je vskutku až neskutečná bytost. Měl jsem tu čest prohlédnout si její soukromý fotografický archiv. Neexistuje fotografie, na které by měla stejný výraz, stejnou tvář. Divadelní ztvárnění postav Milady Horákové a Eliny Makropulos jsou pak logickým vyústěním života herečky, která zažila pražskou smetánku a slávu prvorepublikových hvězd, hrůznost nacismu, falešnost komunismu, neproniknutelnost železné opony, život s neustále zabalenými kufry, ovace vestoje na světových operních a divadelních scénách, obavy z návratu do rodné země a opětovný fenomenální úspěch v letech, kdy mnohé její kolegyně dávno pověsily kumšt na hřebík. Soňa Červená se netají tím, že po sobě touží zanechat výraznou stopu. Je až symbolické, že tato distingovaná dáma miluje vznešenost, věrnost a krásu labutí, divokost a nespoutanost hus. Taková totiž byla i její Carmen, které se klaněl téměř celý svět.

Až někdy půjdete po pražské Kampě malou uličkou, jíž tak rád chodíval Jiří Červený a která nese i jeho jméno, vězte, že právě kráčíte ve šlépějích Soni Červené, velké Češky, milovnice českého jazyka a ryzího češství. Nejen o těchto souvislostech bude 15. dubna v 19 hodin na Dvojce Českého rozhlasu v pořadu To je život hovořit žena, kterou dnešní moderní doba nemá šanci ničím zaskočit, žena, kvůli níž nic nesmí zemřít, aby ona sama žila.

Pavel Sršeň, publicista

Foto Mona Martinů



  Nevýroční vzpomínka
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Na dvorcích Podprůhonu

  Nalaďte si  
 
  Závrať, nebo prázdno
  Navštivte