|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka
Příhoda z mrazu
Mrzlo jen praštělo. Při zdi zadního traktu pražského
magistrátu v Radnické ulici ležel člověk. Schoulený do sebe,
čepici staženou do obličeje, jen dvě mrazem zčervenalé ruce
bez rukavic vyčuhovaly z rukávů jeho ještě docela zachovalého
kabátu. Nějakou chvíli tu už musel ležet a pravděpodobně se
neudržel na nohou, protože byl opilý. Ale dýchal. Nejméně
deset lidí přede mnou prošlo kolem něj, aniž mu věnovali
jakoukoliv pozornost, jako by ležet na chodníku u zdi
pražského magistrátu bylo něco naprosto běžného a patřilo
k obrazu ulice tak jako třeba odhozený karton od McDonalda.
Pak přišla řada na mne: Co teď? Zastavit se, nebo jít dál jako
ostatní přede mnou? Karusel v hlavě. Žhavá někomu pomáhat
jsem, upřímně řečeno, zrovna nebyla. A lidé, kteří přede mnou
kolem ležícího muže jen prošli, také svým chováním vytvářeli
jakousi nakažlivou normalitu lhostejnosti, která nezůstala bez
vlivu ani na mne. Projevit vůli k pomoci teď znamenalo vydělit
se z proudu chodců, vystoupit ze své anonymity, projevit se,
jednat proti tomu, co většina zřejmě považovala za samozřejmé.
Ne, nebyla to žádná sláva, nějaký kantovský morální imperativ,
který ve mně zvítězil, spíš docela obyčejný pocit, že se
prostě nesluší jej tady takhle nechat, když jsem v příštím
okamžiku udělala krok k ležícímu muži a rozpačitě řekla: „Ale
takhle tu nemůžete ležet, vždyť zmrznete.“
Pohnul hlavou, ale jinak nereagoval. Že by mohl vstát třeba s
mou pomocí, na to nebylo ani pomyšlení. K tomu jsem neměla
dost sil a také k němu cítila určitý, ano, lehce štítivý
odpor. Trochu bezradně jsem se začala rozhlížet co dál, ale to
se už u mne zastavili dva mladí muži, kteří se bavili nějakým
cizím jazykem. Než jsem si ale stačila pomyslet, že ti dva
cizinci mi asi pomůžou, vytáhl jeden z nich mobil a česky se
mne zeptal, jestli má správné číslo na policii. Když jsem jej
ujistila, že ano, jista jsem si tím ale příliš nebyla, spojil
se s ní, ženě, která měla právě službu, vysvětlil celou
situaci, ona slíbila rychlou pomoc i příjezd sanitky.
Muž na chodníku se mezitím začal protahovat, položil se
nakonec na záda a na otázku, jestli je cizinec, nezřetelně
odpověděl, že je Slovák, a pak se zase propadl do opileckého
spánku.
Tu a tam se u nás někdo zastavil, něco navrhl, třeba že bychom
jej měli přenést někam do tepla, a šel dál. Nějaký sběh lidí
se nekonal. Na to bylo příliš zima a daná situace ne
dostatečně drastická. Můj pocit vlastní nepřípadnosti vůči
kolemjdoucí většině se ale mezitím vytratil. Pak se už objevil
policejní vůz a dva mladí urostlí muži se s věcností, která
nám třem tu a tam připadala jako hrubost, dali do práce. Se
značnou mírou ráznosti se jim podařilo dosáhnout toho, že se
náš muž probudil a začal se zvedat. Když mu to nešlo a mladý
policista jen stál, aniž ho podepřel, nemohl už mladý Čech,
který předtím policii přivolal, dál nečinně přihlížet a
přiskočil, aby mu pomohl. Ale policista jej zarazil:
„Nesahejte na něj, nemáte rukavice, nevíte, jestli nemá
nějakou infekci, já mu stojím za zády, kdyby padal, tak jej
zachytím,“ řekl, a tím nás definitivně přesvědčil o své
kompetenci. Vtom se už na druhém konci ulice objevila sanitka,
a tím naše „mise“ definitivně skončila. A tak jsme se my tři
„zachránci“ rozloučili a rozešli se za svými povinnostmi.
Co mi ale nejde z hlavy, je, jak rychle se nevšímavost a
lhostejnost k druhým může stát normou lidského chování a
jednání, že i já sama, když jsem se zastavila u toho ležícího
člověka, jsem spíš než dobrý pocit, že dělám něco správného,
když chci pomoci druhému v nouzi, pocítila jakousi nejistotu,
ba stud, že se chovám jinak než většina, než ti ostatní přede
mnou. |
