|
|
 Nové
trendy v ruchu cestovním
Na veletrhu cestovního ruchu se mi dostal do ruky prospekt
jedné cestovní kanceláře, a jak to mívám ve zvyku, podíval
jsem se, jestli také vozí lidi na Island a jaký tam mají
program. To víte, já po tom ostrově sice provádím už patnáct
let, ale člověk musí sledovat nové trendy a snažit se, aby mu
neujel islandský vlak. (To je takový privátní vtip pro
průvodce: na Islandu totiž žádné vlaky nejezdí, jsou tam jen
dvě lokomotivy – jedna je ve skanzenu, ta druhá v centru
připomíná, že když se stavěl v Reykjavíku přístav, měli tam
tenkrát pár desítek metrů kolejí...)
V prospektu jsem našel reklamní slogan:
„Výprava do země, kde se na trpaslíky nejen věří, ale kde
skutečně jsou.“
Hle, říkám si, nové trendy už jsou tady! Trpaslíci na Islandu,
to je skoro jako železnice tamtéž. Pár sádrových jedinců tam
možná na některé zahrádky odněkud z Bavorska nebo z českého
příhraničí skutečně doputovalo, ale pisatel prospektu si
nejspíš popletl trpaslíky se skřítky. To se stává, my Češi pro
tyhle věci zřejmě nemáme moc vyvinutý cit – trpaslík, skřítek,
liliput, rarášek nebo elf jsou pro nás totéž. Ale na Islandu
zkrátka trpaslíka nehledejte, se skřítkem neboli elfem máte
větší šanci...
Možná autora prospektu zmátlo, že si představoval skřítka jako
mrňavce s velkou hlavou a čepicí (pokud možno červenou), a
neměl čas si zjistit, jak má správně vypadat. Islandský
skřítek se od běžného Homo sapiens liší pouze tím, že pokud
nechce, není vidět. Jinak vypadají oba tyto živočišné druhy
úplně stejně. Je to proto, že podle mytologie byli skřítkové
stvořeni poté, co Bůh navštívil Evu, která zrovna koupala své
děti. Ukázala mu jen ty, které už stihla vykoupat, a ty
nevymydlené mu zatajila. Byla zřejmě poněkud mdlého rozumu,
protože jí nedošlo, že Pánbůh je vševědoucí a ty skryté děti
samozřejmě objeví. Takže se rozzlobil a řekl: Za trest je
neuvidí už nikdo a budou z nich elfové, tedy skrytci neboli
skřítci... Na trpaslíky tenkrát Pánbůh buď nemyslel, nebo
neměl dost sádry...
Skřítkovská mytologie se cestovkám hodí. Ve městě
Hafnarfjördur na poloostrově Reykjanes existují už dvě
cestovní kanceláře, které se na skřítky specializují. Obě mají
přibližně stejný program: turista lačný poznání nadpřirozeného
světa zaplatí tučný obnos a pak se ve skupině podobných
nadšenců prochází s průvodkyní po ulicích, po zahrádkách, po
lávovém poli či bůhví kde a hledá skřítky. Na rozdíl od
pozorování velryb, které pokaždé nemusí končit stoprocentním
úspěchem, platící účastník skřítky nakonec vždy najde a
průvodkyně, která je opravdu vidí a může s nimi rozmlouvat, mu
přetlumočí, co je třeba. Takhle se to musí dělat, ne slibovat,
co nemůžete splnit!
A jak je to vlastně doopravdy s vírou ve skřítky na Islandu?
Ředitel etnografického oddělení Národního muzea Arni Björnsson
upřesňuje: „Není pravda, co říkají cestovní kanceláře, že
Islanďané věří na skřítky. Oni pouze nevylučují možnost jejich
existence!“
Podle toho, co hlásají cestovní kanceláře o víře ostrovanů v
nadpřirozené bytosti, byste si mohli myslet, že Islanďané jsou
trochu zaostalí či mírně přihlouplí exoti. Ve skutečnosti
ovšem žádní naivní chudáčci nejsou. Jejich víru ve skřítky
nedávno lišácky osvětlil filmový režisér Baltasar Kormákur:
„Skutečnost, že ve skalách žijí skřítci a v mém domě přebývá
duch, mi připadá naprosto normální. Jestli žijí jen v mé
hlavě, či reálně existují, je celkem jedno, protože co to je
vlastně realita? Vždyť život s duchy a skřítky je mnohem
zajímavější.“
Aspoň vidíte, jak moc se skutečný život liší od reklamních
sloganů.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
