|
|
Blázen, génius, synestetik, spekulant
Příběh Švýcara Adolfa Wölfliho (1864–1930) je v dějinách art
brut (čili umění v syrovém stavu) vzorový, vlastně
prototypický – pokud jde o povahu jeho díla i jeho recepci.
Výstava v pražském Domě U Kamenného zvonu, která trvá do 27.
května, ukazuje dobře obě tyto polohy. Jak jinak: jde o dvě
strany jedné mince.
Zprvu blázen s diagnózou schizofrenie, zavřený na doživotí za
mříže kliniky ve Waldau u Bernu, později uznávaný umělec,
jehož génia ovšem světská sláva poněkud rozmělnila a otupila.
V šesti letech ztratil otce, v deseti přišel o matku; v letech
1890 a 1895 byl opakovaně vězněný za pokus o znásilnění – a od
té doby zpoza zdí nápravných zařízení, která mají za cíl
chránit společnost právě před takovými „nepřizpůsobenci
sociálními“, nevyšel. V roce 1899 začal kreslit, zprvu
černobíle, rychle však přešel na pastelové barvy – a kreslit a
psát nepřestal až do své smrti v roce 1930.
Jeho rukopis byl hotový od první práce, tak silnou vizi Wölfli
sledoval. Její základnu obsadil přirozeně on sám, jako „Obří
Stvoření svatého Adolfa“, a dal jí neklamně náboženské rysy.
V kresbách jsou patrné motivické filiace třeba s ruskou
ikonografií nebo exotickým Orientem; pokud jde o výraz, dají
se v jeho díle dobře číst příbuznosti se symbolismem a secesí
– nic z toho samozřejmě nevzdělaný Wölfli, syn kameníka a
pradleny, neznal. K vlastnímu dobru: Jeho univerzum, které
zachytil jednak ve stovkách, možná tisících v podstatě
monotónních kresebných nebo později kolážovaných prací,
variujících jako základní stavební kameny písmena, noty a
lidskou figuru, jednak na ploše více než pětadvacet tisíc
stránek různých „knih“ a „sešitů“, je natolik komplexní a
svrchované, že za něj autor nemohl ručit ničím menším než
vlastním životem. Jakmile uzavřel své rekviem, knihu Smuteční
pochod, zemřel.
Wölfli byl synestetikem: spojoval spontánně ve svém díle
výtvarné umění, literaturu a hudbu. Jeho práce jsou múzické
povahy, a to nejen vnějším užitím not, případně notových
linek, ale zejména sotva pojmenovatelným, spíš tušeným než
vizualizovaným proudem energie, která je odkudsi přináší a
kamsi nese. Tím Wölfli vlastně až děsí: je tolik jiný, tak
cizí tradičním racionálním vzorcům umění a kultury, ale
zároveň do ní patří víc než kdokoli druhý. To pochopil v roce
1921 psychiatr Walter Morgenthaler, který mu věnoval studii
Duševně nemocný umělcem; v ní Wölfliho, rok před slavným
Hansem Prinzhornem, autorem spisu Výtvarná tvorba duševně
nemocných, nesoudil podle psychiatrické diagnózy, ale ocenil
jej primárně jako svébytného tvůrce.
To mělo za následek dobré i zlé: Wölfliho dílo se sice začalo
těšit oprávněnému zájmu, zejména ze strany avantgardních
umělců, kupříkladu Breton jej označil za „triumfátora“, ale
sám autor jaksi zpychnul, začal brát své kresby jako možný
byznys – a jeho invence poněkud ochabla. Dal přednost
rychlejší technice koláže a dokresloval jen volná místa;
některé plochy navíc zadával k realizaci svým
kolegům-pacientům. Stal se sice spekulantem, ale nadále
osvíceným: jednou rukou dělal zakázkovou tvorbu, tou druhou si
nicméně držel stále vlastní svět – a nepustil jej, jak řečeno,
až do své smrti. Po druhé světové válce se začal o Wölfliho
umění zajímat Jean Dubuffet, který právě na něm postavil svoji
unikátní koncepci i sbírku prací art brut.
Wölfli byl vizionář, nikoli pouhý fantasta, jak by mohl
svědčit třeba seznam jeho sto osmdesáti šesti vynálezů, kde
najdeme „prsten lymf“, „superlopatu“ nebo „basové housle
svatého Adolfa“. Byl vizionář typu Blakea či Junga, potažmo
Londonova „tuláka po hvězdách“. Ze svěrací kazajky blázince
obsáhl svým vnitřním zrakem celý vesmír. A pojal jej po svém.
Jako nikdo před ním a nikdo po něm.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
