Szidi Tobias, zpěvačka a herečka
Jak se vlastně přihodilo, že váš textař Peter Lipovský začal
psát česky? A co jste si od toho původně slibovala?
Českého posluchače. Od našich začátků bylo evidentní, že v
Česku bychom mohli mít své publikum. Posluchači si tu sami,
bez jakékoli reklamy, objevili naše debutové album Divý mak.
Za to mají Češi náš obdiv.
Jak to české publikum vypadá? Právě projíždíte republikou v
rámci svého jarního koncertního turné – kdo sedí v hledišti?
Myslím, že je to taková naše věková kategorie, rapeři by nám
asi nerozuměli. Převažují čtyřicátníci. Lidi, co už dostali od
života „po papuli“.
Dnes jste v češtině už téměř bezchybná, ale vaše začátky
s českým jazykem určitě nebyly idylické?
S češtinou mám stále problémy. Jazyk se v ní kroutí jinak, než
ve slovenštině. Když se česky rozezpívám, nebo rozmluvím, tak
to jde líp, ale dokonalé to nebude nikdy. Často se mi stává,
že z vašeho „ř“ je v mém podání jen „ž“... Peter Lipovský jako
textař je na tom mnohem líp. Nějaký čas žil v Brně, taky bez
problémů česky čte, s čímž já zápasím.
A co francouzština? Ta by se k vám hodila...
Nemám na ni nadání, vůli, ani čas. Čas od času sice prohlásím,
že se další řeč naučím, ale říkám to spíš proto, abych zakryla
svou neschopnost... A nemusela si přiznat, že už stejně žádný
další jazyk nezvládnu.
Vaše poslední album Ať sa dobré děje se opět setkalo s
pozitivním přijetím u posluchačů i novinářů. Dá se srovnat
ohlas vašich nahrávek v Česku a na Slovensku?
Na Slovensku se o mně ví o dost míň. Je to i tím, že tam s
kapelou hrajeme neporovnatelně méně často, než v Česku. Nechci
ale Slovákům křivdit, nahrávky si našli i slovenští
posluchači. Problém je v přístupu hudebních dramaturgů a
pořadatelů. Není lehké dostat se do slovenských kulturních
domů a komerčních rádií. Pravda ale je, že vkus médií je
stejně takový, že vlastně není o co stát.
Pro české publikum vás objevil Michal Horáček, účinkujete na
každém jeho autorském počinu, včetně těch s Petrem Hapkou. Jak
se vám prvně spolupracovalo s vyhlášenými studiovými
perfekcionisty?
Ve studiu jsem měla strašnou trému. Splnil se mi sen, že jsem
s nimi. Po nějaké době jsem ale měla pocit, že ničemu
nerozumím, ani té písničce, kterou jsem měla nazpívat.
Horáček s Hapkou napsali i vaši v Česku asi nejznámější
píseň Na hotelu v Olomouci. Té skladbě není na první poslech
lehké porozumět, Horáčkův text nabízí několik výkladů. Jak vám
ho autor vysvětlil?
Michal Horáček mi nic nevysvětloval, protože jako každý dobrý
textař ví, že text je příběh, do kterého si intepret i
posluchač může dosadit co chce. Já tu písničku vnímám jako
příběh muže a ženy, kteří se střetávají v různých městech a
hotelech, aby si okořenili vztah. Námět té písně je ze života
– Michala prý inspiroval skutečný příběh jednoho páru, četl o
něm v novinách.
Podílíte se i na současném projektu Michala Horáčka Český
kalendář. Jak dnes vypadá vaše spolupráce? Změnila se v něčem?
Jeho nároky na interpretaci písní se nezměnily, stále mu
záleží hlavně na vyjádření nálady v té které větě, na
intonaci. Ale čím déle spolupracujeme, tím je náš vzájemný
respekt uvolněnější. Dává mi větší svobodu.
Oproti jiným zpěvačkám máte obrovskou výhodu – stálý autorský
tandem. Jak vlastně Milan Vyskočáni a Peter Lipovský pracují?
Zhudebňuje Vyskočáni Lipovského, nebo naopak Lipovský hledá
slova pro Vysokočániho hotové skladby?
Ideální je, když Milan dělá hudbu na Petrův text. Ale stane
se, že Peter stagnuje a Milanko tvoří, takže je pár písní, v
nichž byla nejdřív muzika a Peter se pak textem takříkajíc
strefoval. Tento způsob tvorby mi úplně nesedí, písně pak
nejsou tak „lietavé“... Ale máte pravdu, že moji autoři jsou
výjimeční. Taky je nikomu nedám!
Peter Lipovský vám píše takříkajíc na tělo – není tajemstvím,
že spolu řadu let žijete. Inspirujete ho někdy tematicky, tím,
že mu sdělíte, co právě cítíte, co vás trápí, rozradostňuje?
V podstatě všechno prožíváme společně, téma písničky tak samo
vyplyne. I když nedávno jsem mu řekla, že potřebuju víc
stařeckých skladeb... V jedné ze svých písní pořád zpívám, že
„mám tridsaťštyri“, což už tedy dávno neplatí. Ale jinak
Petrovi nic nediktuju a doufám, že jsem pro něho inspirativní
od rána do večera...
Jak jste se vlastně seznámili?
Naproti Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, kde jsem
studovala, je takové studentské centrum, bar, který se jmenuje
Depresso. Tam jsme chodili, aniž bychom se znali. Jednou mě
tam Milan s Peterom viděli, prý si o mně říkali, že dobře
zpívám. Já v té době totiž měla nějaké písničky ve školním
divadelním představení. Pak jsem jednomu časopisu poskytla
rozhovor, ve kterém jsem se zmínila, že mám jeden velký sen –
zpívat a mít své stálé autory. A jednoho dne za mnou přišel
Milanko, jestli bych nechtěla zkusit jejich písničku.
Jaká byla?
Taková mužská. Nikdy jsme ji nenahráli. Milan mi říkal, že má
kamaráda, který píše texty. A na další setkání přinesl první
text od Petera – Miluj ma. Přečetla jsem si ho a mě to dojalo.
„Nič mi nedokazuj, len ma miluj, možno už nikdy na to nebude
čas, miluj ma a nič mi nedokazuj, len tak mi občas z nosa
odfúkni vlas...“ Takové verše přece chlapi nepíší, říkala jsem
si, kdo to je, ten Lipovský? Pak jsme se sešli, stydliví...
Bylo to rozpačité a zároveň velmi milé. A o mnoho později
vyšla první deska Divý mak.
Už dvacet let působíte v bratislavské Astorce, kde jste se
propracovala do pozice jedné z nejvýraznějších slovenských
hereček. Letos jste dokonce obdržela prestižní divadelní cenu
Dosky. Za jakou roli to bylo?
Za postavu Ženy ve hře Gazdova krv, kterou na motivy próz
Rudolfa Slobody napsal Ondrej Šulaj a režíroval Juraj Nvota.
Gazda je v té hře sám Sloboda, ztvárnil ho Miro Noga, já hraju
jeho manželku, která byla těžce nemocná, trpěla paranoidní
schizofrenií. Je to skvěle napsané, ale když jsem si hru četla
poprvé, říkala jsem si, že to bude těžká práce. A nemýlila
jsem se. Moc mi pomohlo, že jsem Slobodu i jeho paní měla
možnost za jejich života osobně poznat.
To se přihodilo jak?
V Astorce jsem jako studentka začínala právě ve Slobodově hře
Armagedon na Grbe. Současně jsem o Slobodovi psala diplomovou
práci, takže jsem ho navštěvovala u něj doma. Byl to velký
filozof, ráda jsem jej poslouchala a vracela se s kupou
poznámek, jenže než jsem došla domů, už jsem ničemu
nerozuměla... Nakonec jsme se spřátelili a měli se moc rádi.
Rudovy knížky jsem ale pochopila až po letech, kdy už tu
nebyl.
Sloboda se několikrát pokusil o sebevraždu, nakonec vlastní
rukou i zemřel. Jeho manželka byla psychicky nemocná. Gazdova
krv asi pro herce není jednoduchá hra.
Slobodovi měli takový zvláštní vztah, Rudolf se rozhodl, že
svou ženu vyléčí, byla to jeho představa o léčbě... Máte
pravdu, tahle hra nás stála mnoho sil. Vzniklo však nádherné
představení, takže to stálo za to.
Jsou pro vás obě vaše umělecké parkety, tedy muzika a divadlo,
rovnocenné, nebo podle okolností jednu z nich upřednostňujete?
Přeskakuji od jednoho k druhému. Byla bych mnohem radši,
kdybych si mohla dovolit soustředit se nějaký čas jen na
divadlo, nebo jen na muziku. To by byl ideální model, ale
bohužel není reálný. Skutečnost je někdy vyčerpávající – často
se k ránu vrátím z koncertu v Česku, pár hodin spím, už
dopoledne mě čeká zkouška v divadle, večer představení... Ale
kdyby mě to nebavilo, nedělala bych to.
Na koncertním pódiu nevypadáte jako kdovíjaký extrovert,
působíte zprvu spíš nesměle. Je v tomto ohledu zpívání
obtížnější než herectví ?
Jako herečka se můžu schovat za postavu, kterou ztvárňuji. U
lidí, kteří předstupují na jeviště, se očekává dostatečné
sebevědomí. Nevím jestli ho mám dostatečné, ale po letech jsem
se ho, myslím, naučila i předstírat.
V létě vás čeká stále prestižnější pražský festival Sen letní
noci, kde vystoupíte i se svou „krajankou“ Mártou Sébestyen.
Znáte její tvorbu?
Mártu Sébestyen uvidím poprvé a neznám příliš ani její hudbu.
Já paradoxně vůbec nesleduji maďarskou kulturu, vlastně ani
netuším, co se tam děje. Nemám se čím chlubit, vždyť sama jsem
„Uhorka“...
A propos: hlavní hvězdou loňského ročníku Sen letní noci byl
Emir Kusturica a jeho kapela No Smoking Orchestra. Doslechl
jsem se, že jste měla hrát v jednom z Kusturicových filmů. Jak
to tenkrát dopadlo?
Kusturicův asistent Boban si mě před lety všimnul v jedné
agentuře, zrovna před natáčením filmu, do kterého potřebovali
Slovenku. A pak mi zavolal, že mě chce Kusturica vidět! Ještě
s jednou kamarádkou jsme se tedy autem vydaly na Bělehrad,
jenže už na hranici nás hnali domů. Srbští celníci nevypadali
přátelsky, skoro jsme se bály, že nás tam odstřelí.
Takže jste to otočily a jely zase domů?
Kdepak, my se tak snadno nevzdaly. Po telefonátu s
Kusturicovou produkcí jsme vyplnily nějaké papíry, daly jim
nějaké peníze, pak nás teprve pustili. Nakonec jsme dorazily
do toho Emirova skanzenu v Drvengradu, pohostili nás plněnou
paprikou a na druhý den jsem dostala do rukou text v srbštině,
na kamerovky ani nedošlo... No, prostě to nevyšlo. Aspoň jsem
si večer dala pivo s chlapci z Kusturicovy kapely, ti pro mě
měli pochopení...
Vaše velká filmová role přišla až s filmem Meruňkový ostrov,
jehož scénář je dílem vašeho partnera Petera Lipovského. Podle
jeho slov jste mu byla poradkyní i oponentkou. V čem?
Peter to řekl velmi jemně, ale my jsme se při scénáři i
hádali. Jsem jeho velký obdivovatel, svým způsobem jsem ho
nutila a nabádala k tomu, aby začal psát. Peter byl vždy plný
krásných příběhů, ale nikdy je nedal na papír. A když jsem
přijela z toho konkurzu u Emira Kusturici, strašně nešťastná,
že si mě nevybral, Peter se na to už nemohl dívat a slíbil, že
mi jednou film napíše. Tak začal vznikat Meruňkový ostrov.
Bohužel ve výsledku nejde o film, který se rýsoval ve scénáři.
Mnoho věcí se stalo a natočilo jinak, než jsem si
představovala.
Stejně jako hlavní hrdinka filmu žijete se svým partnerem a
dvěma syny na venkově. Co vám dává život mimo velkoměsto?
Máme krásný dům a velkou zahradu, psa... A to úplně stačí. I
když musíme denně dojiždět, je to místo, kde načerpáme síly.
Milan Šefl
Foto Rostislav Smolej a Film Europe |
