|
|
 Jak
se dělá dojem
Ačkoliv naše země není monarchií, přesto podnikatelé,
finančníci, politici i rozliční bafuňáři se rádi při různých
jednáních pohybují ve šlechtických interiérech. Za vrchol
náležitého rámce jsou pokládány zámky a hrady. Setkávací
hrátky skýtají i letohrádky.
Když nejsou po ruce paláce, nastupují reprezentativní vily.
Pro vytváření dojmu není k zahození ani velebyt. Jedním z nich
proslul před časem bývalý předseda Nejvyššího kontrolního
úřadu. Na dotyčné ploše by se dalo drandit na kolečkových
bruslích. Jeho erární bydlení stálo měsíčně 75 000 korun.
Na reprezentaci si potrpěl i bývalý ředitel Sazky. V pražské
Aréně zvané O2 měl k dispozici zasedačku a kancelář s aplikací
bizoní kůže a také saunu s vířivkou a barem. Možná se mu
líbila školní četba, jmenovitě pasáž z Babičky, jak děti,
které s protagonistkou děje přišly na zámek, žasly nad tamním
přepychem.
Nemyslím si, že představitelé rozličných úřadů, společností,
ministerstev a korporací by měli sídlit někde v kamrlíku.
Uměřená reprezentativnost má svůj oprávněný smysl. Jenže
nejednou jsme svědky toho, že dochází k vybočení do
fanfaronských dimenzí. Novodobý J. K. Tyl by mohl napsat
městsky pojaté Naše furianty 2 – včetně plesu v opeře.
Otázkou je, co signalizuje taková snaha o vytírání zraku. Má
být zdůrazněn význam dotyčného jedince, úřadu, firmy? Nebo jde
jen a jen o ješitnost? Ta bývá obvykle mužská, však se taky
říká, že ženy na předních postech nebývají tak vysazené na
výstavnost svých kanceláří.
Jak známo, snahou o okázalé „dělání dojmu“ jsou proslulí
představitelé některých hospodářsky neúspěšných států třetího
světa. O to víc jim záleží na tom, aby se blýskli při
přijímání zahraničních delegací v prostorách šperkovaných
zlatem a při pořádání megarecepcí.
Jak už jsem uvedl, nepomíjím smysl a význam reprezentace; má
své oprávnění. Jenže ve chvíli, kdy nabude vrchu nad obsahem,
stává se samoúčelem. Klasickým příkladem může být vzpomínka na
jeden z mezinárodních veletrhů v sedmdesátých letech minulého
století. Tehdejší československý pavilon tam patřil k
nejvýstavnějším, ale množstvím novinek byl na chvostu.
Přílišné zdůrazňování takzvané reprezentativnosti může mít i
obecnější psychologický dopad. Časopisecké ukázky rozličných
luxusních interiérů navozují dojem, že „takhle to má být“. Že
jde o metu, k níž i my ostatní máme vzhlížet. Dochází k
nasazování pofidérních měřítek, která pak mohou mít za
následek pocit, že to, v čem žije a pohybuje se většina z nás,
není dost náležité.
Připojuji příklad.
Student jednoho českého gymnázia se v rámci výměny s britskými
studenty styděl, že by měl přijmout k ubytování u nich doma
anglického vrstevníka. Přišlo mu trapné, že by ho mě vzít do
paneláku na sídlišti. Zřejmě si myslel, že všichni Angličané
žijí v palácích či pětipokojových bytech.
Svéráznou historku jsem slyšel o jednom z tuzemských
novodobých továrníků v první polovině devadesátých let. Před
obchodní cestou do Německa nechal zakoupit drahou (i na
západní poměry) limuzínu. Učinil tak proto, že při jednání
s tamními průmyslníky hodlal reprezentovat svůj význam.
Setkání se konalo v hotelu. Když tam v dotyčném autě dorazil,
portýr nasměroval továrníkova šoféra, aby zaparkoval
v podzemních hotelových garážích. Tam ovšem zůstal luxusní vůz
neviděn.
Snad limuzína udělala dojem aspoň na toho portýra.
Existují však i jiné přístupy.
Zaujal mě postoj úspěšného francouzského podnikatele, který
prohlásil, že netouží po reprezentativních značkových
hodinkách, neboť si pochvaluje své tuctové náramkové za
šedesát eur. Tedy přibližně za tisíc pět set korun. Uvedl, že
se mu líbí jejich vzhled a že jsou přesné. Dodal, že jestli si
na něčem opravdu zakládá, tak na tom, že na schůzky chodí
vždycky a zásadně včas, a k tomu že mu ty jeho hodinky slouží
luxusně. |
