|
|
 Nejcennější je čas, kterého málo zbývá
Lidi, kteří se dozvědí, že jim zhoubná choroba vyměřila
omezený čas, často propadají bezradnosti a depresím, ale mohou
se také smířit s osudem či dokonce zvýšit svou životní
dynamiku. Nejnověji to řeší v kinech nedávno uvedený německý
snímek Konečná uprostřed cesty. Stejným směrem se vydala
rovněž Česká televize, když v sobotu 5. 5. zařadila do
vysílání francouzský snímek Čas, který zbývá (ČT2, 23.35).
Protagonistou příběhu je módní fotograf Romain (přesvědčivě
ztvárněný Melvilem Poupaudem, jehož si pamatujeme hlavně jako
kudrnatého mládence z Rohmerova Letního příběhu). Zastihneme
jej v situaci, kdy znenadání omdlí. Od lékaře se dozví krutou
pravdu: metastázovaná rakovina neposkytuje velké šance na
uzdravení – a Romain v jakémsi vzdoru odmítne jakékoli léčení,
které by se nabízelo. Dlouho pak trvá, než se s ortelem
vyrovná.
Režisér Francois Ozon pozoruje svého hrdinu z rozličných úhlů
a v nejrůznějších situacích, pozvolna skládá výslednou,
v lecčems protikladnou mozaiku. Významné místo zaujímá
verbální stránka, která výmluvně ozřejmuje náhle obnažené
povahové rysy – Romain několikrát opakuje, že nesnáší děti,
těžce urazí sestru, odmítá starostlivost rodičů i sebemenší
náznak pomoci. Z jeho počínání vyplývá, že se až panicky obává
soucitu, proto volí takové chování, aby jej předem vyloučil.
Ale současně snadno vypozorujeme, že Romain rozhodně není bez
citu, řadou drobných, nenápadných skutků, jakkoli vedou k
dobrodiní velice svéráznému, to ostatně prokáže.
Poupaud bez velké exprese postihuje mužovu rozpolcenost,
zahořklost, ustavičnou naježenost vůči okolí, aniž by
zdůrazňoval jakékoli extrémní rysy. Znamením smíření se stává
akt ostříhání vlasů. Poupaud věrohodně nastoluje i vnější
vzhled svého hrdiny, vyhublé tělo nepoznamenané sluncem na
sebe upozorní zvláště v závěrečné plážové scéně, v kontrastu s
ostatními opálenými návštěvníky.
Francois Ozon zvolil poklidně plynoucí tempo a nevtíravé
vizuální zpodobnění, všední městské i venkovské reálie, do
nichž zasazuje hrdinovo psychicky náročné bloudění. Jen z
povzdálí se režisér dotýká Romainových narůstajících obtíží,
jen z povzdálí sledujeme, jak zapíjí bolest tišící tablety,
pohlédneme na schůzky s ošetřujícím lékařem, aniž bychom
vyslechli jejich rozhovor. A vyprávění je nejpůsobivější právě
v náčrtu Romainova rozpoložení, v přiblížení všedních úkonů.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
