|
|
Konceptualismus s příchutí sentimentu
„Vzrušení, které pro nás toto téma představuje, spočívá ve
skutečnosti, že se stavby s principiálně stejnou funkcí
vyskytují v tak rozličných formách.“ Citovaná myšlenka
manželské dvojice fotografů Bernda (1931–2007) a Hilly (1934)
Becherových je svého druhu pozvánkou do světa průběžně
zaznamenávaných projevů industriální architektury, vznikající
v průběhu celého jednoho století nejen v jejich rodném
německém Porúří, ale i v Porýní-Vestfálsku, ve Velké Británii,
Francii a Spojených státech, z nichž vyvstal výjimečně
konsekventní a jednolitý výraz obou společně pracujících
umělců.
Výstava téměř stočlenného souboru jejich černobílých
fotografií v pražském Rudolfinu (kurátorsky připravená Heinzem
Liesbrockem a trvající do 3. června) nese symptomaticky úderný
název Doly. Hutě., a je celkovým představením obrazového typu
Industriálních krajin, jehož prostřednictvím kdysi vyvstala
poetika Becherových jakožto nejvýznamnějších představitelů
německé poválečné fotografie, dominujících dnes ve světových
galeriích a zosobňujících tzv. düsseldorfskou školu coby
průkopnické centrum budoucího vzepětí (nejen) fotografického
konceptualismu.
„Portrétování“ mamutích staveb těžkého průmyslu v urbánním a
krajinném kontextu se jim stalo tématem, jež sledují v logice
jejich konstrukčního jazyka do nejmenších, až filigránských
detailů. Bylo již ostatně dříve zmíněno, že frontálně
zachycené konstrukce industriálních objektů odkazují v jejich
podání svou strukturní bohatostí k členitosti průčelí
středověkých katedrál.
Jakkoli se příznačně inspirovali poetikou meziválečného
stylového proudu „nové věcnosti“, v šedesátých letech se
Becherovi stali sami zakladateli nového přístupu k tématu,
v němž se umělec zcela vzdává vytváření osobního rukopisu, aby
stálou repeticí motivu dospěl až k divákovu estetickému
„obrácení“, jehož prostřednictvím se původní, „tvrdě“ exaktní
výraz stává krásným výjevem sui generis. Industriální
předobrazy svých fotografií pojmenovávali koncem šedesátých
let jako Anonymní sochy, později se přiblížili
konceptualistickým východiskům vytvořením typologického
systému, v němž je jednotlivé dílo vytvářeno z mnoha
fotografií v horizontální, vertikální či diagonální
souvztažnosti.
Jejich černobílá, esteticky minimalizovaná fotografie se
paradoxně stala přitažlivou právě svou – nejprve intuitivní,
později programovou – oproštěností od autorského stylu.
Fotografie těžních věží a metalurgických komplexů se vyznačují
jak střízlivou tonalitou, tak centrální, bezpříznakovou
kompozicí, vylučující mimo jiné i nabízející se sociální
patos. Odkazují svou technicistní přesností k pozitivistické
objektivitě vědy; můžeme tedy ocenit případnost dobového
kritického označení jejich díla coby „kalvinistického baroku“.
Zvláštní kapitolou je pak sama proměna uměleckého vnímaní,
k níž konceptuální fotografie zásluhou manželů Becherových
dospěla a přispěla. Zatímco v počátcích jejich tvorby se
zvolené téma jevilo být v uměleckém kontextu nevýznamným a
nepodstatným (a fascinace technickými objekty jako by byla jen
soukromou fotografickou zálibou), pozdější historiografický
přístup, charakterizovaný snahou uchovat tyto mizející formy
v kolektivní paměti, objevil oba umělce světu, založil tradici
a vytýčil jednu z budoucích tras uměleckého provozu.
Bez iniciačního a inspirativního počinu Becherových bychom
dnes zřejmě nebyli svědky takového rozmachu konceptuálně
pojatých fotografických cyklů, k jejich esteticko etickému
přínosu však dnes odkazují i mnohé záchranné akce na podporu
zachování vysloužilých, leč architektonicky kvalitních objektů
industriální architektury...
Jaroslav Vanča
Foto Bernd und Hilla Becher
|
