|
|
 Pavel
Kohout, ekonom
Rady italskému klientovi
Dostal jsem nedávno otázku, co bych poradil italskému
investorovi – normálnímu zaměstnanci, který má rodinu a chce
si ušetřit nějaké peníze na důchod. Odpověď není triviální.
Můžeme vyjít z těchto předpokladů:
Za prvé: Italské veřejné finance jsou v tak žalostném stavu,
že budou v různých intervalech působit paniku. Znova a znova.
Za druhé: Evropská centrální banka bude muset zakročit. Znova
a znova.
Žádný centrální bankéř nebude toužit zapsat se do historie
jako „ten, který způsobil pád Evropy“. V případě dilematu
„inflace, nebo pád systému“ dá každý normální centrální bankéř
přednost inflaci. Lze si představit scénář dlouhodobě velmi
nízkých úrokových sazeb a inflace na úrovni tří, čtyř, pěti
nebo i více procent. Šestiprocentní inflace po dobu dvanácti
let dokáže snížit reálnou hodnotu dluhu na polovinu –
například.
Itálie má ve veřejných financích bohužel nepříliš dobrou
tradici, které se nikdy nezbavila. Když roku 1871 Garibaldi,
Cavour a Mazzini sjednotili Itálii, byl nový stát zatížen
dluhy již od svého vzniku. Ani fašistická vláda nebyla
finančně zdatná. Musela dvakrát, v letech 1926 a 1934, provést
nucenou konverzi (conversione forzosa) krátkodobých dluhopisů
na dlouhodobé. To byl vlastně částečný bankrot.
Itálie je také země, která má největší daňovou zátěž podniků.
Podle zprávy auditorské společnosti PriceWaterhouseCoopers
z roku 2010 nesou italské podniky kumulativní daňovou zátěž ve
výši téměř 69 procent, když sečteme daně z příjmu, daně
z práce a další daně či povinné náklady vyžadované státem.
Průměr Evropské unie je přitom 44 procent. V Evropě neexistuje
jiný stát, který by takto zatěžoval podniky. Pro zajímavost,
švédská zátěž činí 55 procent, dánská dokonce jen 29 procent.
Italský investor by si měl dát obzvláště dobrý pozor na
dluhopisy své vlastní země. I když zhruba 70 procent objemu
majetku italských penzijních fondů tvoří dluhopisy.
V prostředí, kde z jedné strany hrozí inflace a z druhé se
rýsuje perspektiva nucené konverze, jsou dluhopisy přirozeně
neatraktivní variantou. Totéž platí pro většinu pevně
úročených nástrojů. Co zbývá? Majetkové typy investic:
nemovitosti, akcie, umělecká díla, komodity.
Nabízí se otázka: Když Evropská centrální banka bude pumpovat
peníze do ekonomiky, nebude to znamenat boom cen nemovitostí?
Ne nutně všude. Peníze tečou tam, kde se líbí bohatým. Ať už
z důvodů obchodních, anebo proto, že je tam hezky. Investujte
tam, kde je pěkně. Atraktivita lokality je určena
přitažlivostí kultury a přírodních podmínek. Kde je hezky a
kde je kultura, tam žijí bohatí lidé. Kde žijí bohatí lidé,
tam je dobré investovat.
Druhou nejvýznamnější třídou majetkových investic jsou akcie.
Mnoho lidí se bojí akcií, protože jejich ceny jsou vrtkavé.
Ale pro akcie platí něco podobného jako pro nemovitosti. Země,
kde žije hodně bohatých lidí, mívají prosperující burzy, které
přinášejí lepší výnosy.
A co je pozoruhodné: rady pro italského klienta jsou vlastně
stejné jako rady pro Čecha, který chce investovat na důchod.
Pořiďte si nemovitost v lokalitě, která má budoucnost. Nevěřte
dluhopisům vlastní vlády. Založte si akciové portfolio
investující do dobrých titulů. Ani inflace, ani krize eura,
ani krize vlastní vlády vás pak neohrozí. Takhle velmi
jednoduché to vlastně je.
|
