|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Inscenace s pokaženým epilogem
Týdeník Rozhlas inzeroval inscenaci hry Grahama Greena
Skleník. Byl jsem na ni velice zvědavý, neboť, přiznávám bez
mučení, žádnou z osmi autorových her jsem neznal. Na svou
omluvu mohu uvést pouze to, že žádná u nás nevyšla ani nebyla
nikdy uvedena – v kontrastu s jeho dílem prozaickým, které se
dočkalo i inscenovaných dramatizací.
Zvědavost zvyšoval údaj v Týdeníku Rozhlas, ukazující, že
pravidelnému Rozhlasovému jevišti Vltavy, pořadu určenému
inscenacím divadelních her, je poslední sobotu v květnu
věnováno celých 120 minut. Kvalitou textu jsem nebyl zklamán,
rozhlasová interpretace šla pak ještě o poznání nad něj. Téma
nemohlo žádného čtenáře Grahama Greena překvapit, šlo o otázku
existence Boží.
Prostor dramatu je zabydlen jedenácti postavami, z nichž sedm
patří do třígenerační rodiny Calliferů. Zahradní skleník pak
je klíčovým místem, protože v něm se – třicet let před dobou
děje – stal, možná, zázrak. Jeden z členů prostřední generace
(James – Vladimír Javorský) se tam jako mladík pokusil o
sebevraždu oběšením. Při oživovacích pokusech nabídl jeho
strýc, povoláním páter (Jan Hartl), v modlitbě Bohu úmluvu:
„Nech ho žít a za to si vezmi, co mám nejdražšího – mou víru.“
Resuscitace se zdařila, hoch začal dýchat, ale o oné úmluvě
nikdo neví a je vlastně neprokazatelná – obživnutí přidušeného
je vysvětlitelné i přirozeně. Z pátera se stal alkoholik,
s rodinou se rozešel ve zlém a žije kdesi jako mírně zpustlý
venkovský farář. Víru skutečně ztratil. Hypotetický bůh
Greenova dramatu se jeví nekřesťansky zlomyslný a mstivý.
Okolo této kauzy se v rodině, převážně bezvěrecké, někdy i
militantně ateistické, točí děj, dialogy. Ne vždycky se v nich
při takovém množství postav s jistotou orientujeme, ne každý
má tak fonogenický, tedy snadno identifikovatelný hlas jako
Josef Somr (Frederick Baston, přítel rodiny). V každém případě
jsou ale všechny hlasy dokonale, až koncertantně
prokomponovány. Jakýmsi navýsost překvapivým sólem je pak mezi
nimi hlas Rozity Erbanové v dětské roli vnučky. Téměř
třiadvacetiletá herečka a dabérka dokázala přesvědčivě zahrát
pubertální dívku. To by v divadle, s výjimkou toho loutkového,
nebylo možné.
Inscenace trvala pouhých osmdesát pět minut. Po jejím skončení
začala on line beseda s tvůrci – dramaturgyní Renatou
Venclovou a režisérkou Markétou Jahodovou. Dozvěděli jsme se
řadu důležitých informací o hře, autorovi a jeho dramatickém
díle. Dovolal se jeden posluchač, načež moderátorka – pouhou
čtvrt hodinu po začátku besedy, zato ale plných dvacet minut
do 16. hodiny, od které byl uveden další program – pravila:
„Čas nás tlačí, čekají další pořady Vltavy“, a besedu
předčasně ukončila. Nebyla to vůbec pravda, dle programu v
Týdeníku Rozhlas nečekalo vůbec nic. Zazněla jakási vážná
hudba, z odhlášení po šestnácté hodině vyplynulo, že to byl
koncert pro housle a orchestr Samuela Barbera. Nevím jak
ostatní, já jsem byl zvědavý na něco úplně jiného. |
