|
|
 Cit pana
Tomáše pro sníh
Napsat o autorovi, že barvitě líčí krásy bílých plání, může
vypadat jako stylistická barvoslepost. Přesto to vystihuje
novou knihu Tomáše Sniegoně Tváří v tvář Severu vydanou
v květnu v Radioservisu asi nejlépe: fejetony v ní jsou
barvité, čtivé, mají cit pro detail a sálá z nich zvídavost a
zájem o chladné severní končiny. Ostatně – může vůbec psát o
něčem jiném než o severu člověk, jehož příjmení evokuje sníh?
Čteme-li severské fejetony Tomáše Sniegoně, dlouholetého
spolupracovníka Českého rozhlasu, a současně jezdíme prstem po
mapě, začíná se naše cesta na Špicberkách, pokračuje do
Grónska, na norské Lofoty, za švédskými mořeplavci a do
švédského vnitrozemí, do Dánska, Laponska, na Faerské ostrovy,
Island a Shetlandské ostrovy. Jenže proč zůstávat jen na
severní polokouli, když sníh a led jsou i na té jižní? A tak
se čtenáři s autorem nalodí na norskou loď Fram a plují
k břehům Antarktidy. Míjejí při tom Falklandské ostrovy a
ostrov Jižní Georgie. I poblíž jižní točny jsou však patrné
stopy seveřanů, ať se jedná o polárníky, nebo velrybáře. Na
každé zastávce čeká příběh nebo alespoň několik postřehů
rozvinutých jako červený koberec na uvítanou, aby se čtenář
cítil v té dálavě trochu jako doma.
Chladná krása
Takový koberec na studené severské půdě přitom mnohdy znamená
víc než doušek z pověstné placatky na zahřátí. Ano, severské
krajiny jsou krásné, i lidé jsou tu krásní a způsob, jak je
obojí, krajina i lidé, spravováno, příkladné. Současně vše
může na návštěvníka působit až příliš dokonale, dost odtažitě
a zatraceně chladně.
V Dánsku nebo Norsku není například úplně běžné pouštět se do
řeči s lidmi na ulici nebo v kavárně. To je ale základ
reportérské práce! Pokud k hovoru na Severu přece jen dojde,
je potřeba respektovat větší osobní odstup, než jaký je
obvyklý ve Střední Evropě. Můj osobní rekord, co se týče
metrů, o něž je třeba při rozhovoru poodstoupit, padl nedávno,
když jsem natáčela rozhovor s profesorem ekonomie na
Stockholmské univerzitě. Ještě že mám dobrý mikrofon, protože
pan profesor mě vykázal přes půl místnosti před sebe na gauč,
zatímco sám seděl u stolu na kancelářské židli, která
umožňovala hluboký záklon. Odhaduji, že mezi námi zel osobní
prostor o délce tři až čtyři metry.
V Norsku toto ilustruje vtip o rozdílu mezi introvertním a
extrovertním Norem: když mluvíte s introvertem, celou dobu se
dívá na špičky svých bot. Extrovert se dívá na špičky těch
vašich.
Z toho plyne, že líčení ze severu, kde vystupují a celkem bez
ostychu mluví lidé, které autor předtím neznal, je potřeba
patřičně ocenit. I Sniegoňovy fejetony o politice nebo
historii jsou empatické a vřelé. Jak píše hned v úvodu, jeho
návod na použití života (do nějž lze zajisté zahrnout i psaní
reportáží a fejetonů) se již mnoho let skládá ze tří bodů:
„globální pojetí, pozitivní nadhled a lidový přístup“. Takový
program rozmrazí leckteré neosobní a odtažité téma.
Jak psát o Skandinávii
Domnívám se, že dnes může český novinář či česká novinářka
referovat o Skandinávii nebo šířeji o takzvaném severu, třemi
základními způsoby: za prvé jako o exotickém prostoru ledu a
sněhu (nebo alespoň s chladnějším počasím) a o zvláštnostech
tamějších lidí, zvířat a rostlin. Za druhé jako o ideálním
koutu světa, kde mnoho věcí funguje hladce, ne-li přímo
modelově. Lidé jsou tu vzdělaní a přemýšliví, ochotní věci
neustále zlepšovat a zastávají otevřený (ve smyslu
transparentní) přístup k informacím. Psát takto o severu často
znamená zobecňovat a betonovat stereotypy, ale jako příklad a
inspirace k dobré praxi pro ne příliš dobře spravované země a
komunity to slouží dobře. Za třetí jako o prostoru, který má,
stejně jako všechny ostatní země na světě, svá výsluní a své
stíny a kde se společnost skládá z lidí z masa a kostí, tedy
dobrých i zlých. To, že tito lidé občas řeší problémy, které
by bylo možné zvenčí označit jako zhýčkané, neznamená, že pro
ně nejsou významné. Při takovém způsobu referování je důležité
oprostit se o nutkání srovnávat s prostorem mimo sever.
Většina fejetonů Tomáše Sniegoně podle tohoto dělení náleží do
kategorie jedna. Současně se jedná o ty nejvíc nadčasové. Do
kategorie dvě patří hlavně postřehy ze Švédska a Norska. Do
kategorie tři, která je nejvíce poplatná době, můžeme zařadit
fejetony o současném Grónsku nebo o temných silách ve švédské
společnosti.
Referovat o stinných stránkách Skandinávie není v Česku příliš
obvyklé. Vyslovím tu další svoji hypotézu: aktuální problémy
ve Skandinávii jsou buďto velmi podobné jako v dalších
evropských státech (například problémy s nezaměstnaností
mladých, potíže s integrací cizinců, silné nacionalistické
tendence, překotný industriální rozvoj v Grónsku apod.), jen
se týkají mnohem méně lidí, kteří navíc žijí na okraji Evropy.
Nebo jsou tzv. luxusní. Za takové považuji například nekonečné
debaty o dalším vylepšování rovnoprávnosti mezi pohlavími
pomocí silných argumentů (muži a ženy si přitom ve Skandinávii
jsou – parafrází George Orwella – jedni z nejrovnějších na
světě) nebo některé pseudoproblémy pokrokového skandinávského
školství. Anebo postřeh, který mi z Oslo rozhořčeně
telefonoval dánský známý: z norských novin křičel před časem
palcový titulek „Nedostatek parkovacích míst v Oslo!“. Již
v prvním odstavci se přitom ukázalo, že norské rodiny a
obyvatelé Oslo nemají kde parkovat... svá druhá a třetí auta.
Nordománie
 Z pohledu
aktuálního zpravodajství a publicistiky je tak Skandinávie
zajímavá zřejmě jen tehdy, pokud se stane opravdu nečekaná
událost jako například otištění karikatur proroka Mohameda
v roce 2005 v dánském deníku Jyllands-Posten nebo tragické
události na norském ostrově Utoya v létě 2011. Jinak
každodenní politický, společenský nebo kulturní život editory
zahraničních médií příliš neuchvacuje. Novináři-nordisté se
proto raději věnují dlouhodobějším fenoménům a nadčasovým
tématům. V nich už hrany kritiky bývají značně otupeny, anebo
tu dochází ke smířlivé katarzi. Tímto nehoruji pro jakousi
přísnost a kritičnost vůči Skandinávii. Jen mě ten dlouhodobě
pozitivní obraz severu zajímá. Odkud se vzal? A je pravdivý?
Jak mi vysvětlila Dagmar Hartlová, nordistka z FF UK a
překladatelka, v Česku tento navýsost pozitivní obraz
Skandinávie (jakožto menší části Severu) panuje již od
šedesátých let 20. století. V rozvolněnějších poměrech druhé
půlky šedesátých let se totiž přeložilo mnoho děl skandinávské
literatury z období od třicátých let do současnosti. Texty to
byly čtivé a kvalitní a dovolovaly čtenářům unikat do krásné
severské krajiny a ke společnosti dbající na solidaritu a
spravedlnost. Ani v šedesátých letech však nebyla Skandinávie
pro Čechy metaforicky Amerikou, která čekala na své objevení.
Ve třicátých letech, těsně předtím, než vypukla druhá světová
válka, zuřila v Československu nordománie. Severské romány se
překládaly jako o závod (jen švédských vyšlo v této dekádě sto
sedmdesát), a to přímo ze severských jazyků, nikoli již přes
němčinu. Mimochodem v tomto období, konkrétně v roce 1936,
vydává Karel Čapek svoji Cestu na sever, která je od té doby
referenčním bodem pro všechny cestovatele tímto směrem.
My a oni, oni a my
Pozoruhodně ani Československo ve třicátých letech sever
neobjevilo. Zájem o tamější literaturu (ta je totiž vstupní
branou, skrze niž Češi a Slováci tuto část Evropy poznávají)
je mnohem starší. Sahá až do sedmdesátých let 19. století.
Tehdy se do češtiny začala ve větší míře překládat díla
současné evropské literatury. Skomírající mateřštině měla
v těle rozproudit druhou mízu. Vedle děl anglických, německých
a francouzských se tedy překládala i díla severská. Severská
literatura v posledních třech dekádách 19. století prožívala
své zlaté období. V Dánsku tvořil J. P. Jacobsen, v Norsku
Henrik Ibsen a Bjornstjerne Bjornson, ve Švédsku August
Strindberg, abychom jmenovali ty úplně nejznámější. Do češtiny
byla jejich díla převáděna poměrně rychle, což umožnilo
napojit se na aktuální situaci na vzdáleném severu. První vlna
severské mánie zasáhla české země tedy již ke konci 19.
století. Kontakty mezi českým a skandinávským prostorem jsou
ale ještě starší. Můžeme jmenovat kuriozity typu Univerzity
Karlovy, kam ve středověku jezdili studovat švédští studenti,
protože to měli blíž než do Boloně či Paříže. Nemůžeme
opomenout ani Seveřany působící na dvoře císaře Rudolfa II,
jako byl například Tycho Brahe. Třicetiletá válka, která
vypukla dvě dekády po jeho smrti, do českých zemí přivedla
švédská vojska. Jejich zásah do krajiny a životů lidí byl
nesmazatelný. Jejich kořist kulturních artefaktů značná. Ve
švédském výkladu dějin jsou samozřejmě chápány jako bohatství
spojené s rozmachem švédské říše. Musíme ale také připomenout
azyl, který zejména Švédsko nabízelo politicky či nábožensky
nepohodlným jedincům z české kotliny jako například Janu Amosi
Komenskému nebo československým Židům a emigrantům po roce
1948, respektive 1968.
 Láska
neopětovaná
I když se tedy středoevropský a severský prostor stýkaly a
potýkaly vždy, intenzita byla kolísavá a totéž lze říct o
náklonnosti. Neplatí totiž, že česká, případně československá
láska ke Skandinávii a severu je stejnou měrou opětovaná. A
platí to dnes, stejně jako to platilo před sto dvaceti lety.
Tehdy, v roce 1892, totiž do Prahy zavítal dánský literární
kritik Georg Brandes. Ve své době byl celoevropsky známý a
uznávaný, spisovatelé z celé Evropy mu zasílali svá díla a
s lehkou obavou očekávali jeho hodnocení. V Praze se Brandes
setkal jak s českou, tak s německou radikální mládeží, ovšem
neobyčejný dojem udělal zejména na básníka Jaroslava
Vrchlického. Ten vedle něj seděl u stolu při takzvaném Večeru
Brandesově na Žofíně a kritikův proslov o boji malých národů
proti velkým uzurpátorům ho ohromil tak, že si okamžitě na
ubrousek poznamenal črtu jedné ze svých básní. Ve sbírce
Bodláčí z Parnasu nese název Jiřímu Brandesovi a dnes bychom
ji nejpřiléhavěji vystihli jako poměrně patetickou. Připadá mi
vtipné, že když si popis této cesty a onoho večera na Žofíně
najdeme v Brandesově deníku, zjistíme, že kritik rozhodně
neměl svůj proslov předem pečlivě vypilovaný, jednalo se spíš
o chvilkovou improvizaci. A Praha dánského kritika také moc
neokouzlila. Připadala mu šedá a lidé zamlklí. Na jednostranné
náklonnosti a platonické lásce pochopitelně není nic špatného.
Podle mě je ale důležité čas od času této jednostrannosti
pohlédnout tváří v tvář. Nebo si připomenout, že na povrch
dokonalá Skandinávie je ve skutečnosti mnohem barevnější,
různorodější a složitější. I proto je zajímavé knihou Tomáše
Sniegoně zalistovat.
Daniela Vrbová, redaktorka ČRo 6 |
