|
|
 V
čekárně s Rayem Bradburym
„Promiňte, ale to je asi normální, že se tu čeká přes hodinu,
že...,“ zeptal jsem se opatrně sestřičky v nemocniční recepci.
„Bohužel ano,“ odvětila. Bylo to zdvořilé, ale současně jasné
sdělení, že se prostě musím odevzdat osudu. Odevzdal jsem se.
Sáhl jsem po notýsku, abych si alespoň udělal pár poznámek k
fejetonu, který chci napsat o Rayi Bradburym, protože včera
umřel. Nemůžu se tu ale soustředit, mou pozornost poutá
obrovská obrazovka přede mnou. Program televize Nova je
puštěný bez zvuku, jen jako jakási světelná kulisa. Postavy
seriálových herců se tak mísí s reklamami a navíc do toho
vstupují i ranní magazínoví moderátoři, kteří se od
seriálových postav odlišují jedině tím, že se nehádají. Pod
tím jdou každou chvíli titulky zpráv, jakési bezútěšné černé
kroniky: známý hudebník spáchal v Americe sebevraždu, dvě
holky se na nože popraly kdesi za mořem v samoobsluze, tři
lidé se zabili v autě v jižních Čechách, někde na Sibiři v
lese uhořeli požárníci... O Rayi Bradburym, který o
požárnících uměl tak krásně psát, logicky ani slovo. A tak se
mi vybavilo, že právě v té strhující knize, díky jejímuž
titulu si generace čtenářů navěky zapamatovaly, že papír
začíná hořet při teplotě 451 stupňů Fahrenheita, předpověděl v
roce 1950 spisovatel tyhle telestěny se stupidními seriály.
Hlavní hrdina Montag přicházel domu z práce – jeho pracovní
náplní bylo vyhledávat a pálit knihy – a jeho manželka seděla
před telestěnou a zírala, popřípadě nahlas plánovala koupi
dalších telestěn... Ty telestěny se pěkně nenápadně vplížily i
do mého života. Asi před deseti lety jsme s přítelem Petrem
byli v Electroworldu pro nějakou součástku, a když jsme se
vraceli ze zadní části obchodu k pokladně, Petr najednou
vykřikl: „Neohlížej se, zkameníš!“
A já, protože jsem Čech, jsem se ohlédnout musel, přece abych
se dozvěděl, proč bych měl zkamenět! A spatřil jsem, jak na mě
blikají desítky, snad stovky televizních obrazovek a na všech
byl stejný program. Takovou telestěnu by ani Bradbury
nevymyslel...
Ray Bradbury odešel, ale se mnou bude pořád; nebo spíš ve mně.
Některé situace popsal tak sugestivně, že se mi opakovaně po
celý život vracejí – třeba setkání Marťana s Pozemšťanem v
Marťanské kronice, kdy se oba potkají na stejném místě na
Marsu, ale v jiném čase. Vidí se, mluví na sebe, ale když si
chtějí nakonec podat ruce, nemohou se vzájemně dotknout a jen
se prolnou. Takhle si člověk připadá i v některých dnešních
diskusích... A pocity z četby 451 stupňů Fahrenheita se mi
také vracejí. Ne že bychom pálili knihy, jsou jich zatím plné
veletrhy a papír se elektronice tak rychle nevzdává, ale svět,
ve kterém žijeme, se stále víc podobá tomu, v němž Montaga
nakonec pronásledoval mechanický pes. Všude kamery, štěnice,
roboti a zmíněné telestěny. A tak než se položím na stůl a
moje rozbolavělé tělo zajede do tunelu centrálního tomografu,
v duchu tu před telestěnou vysílám zprávu Rayi Bradburymu, že
i já se chci ve vší skromnosti snažit přispět k tomu, aby ta
jeho vize budoucnosti zůstala jen na papíře. Na úhledně
potištěném papíře, který neskončí při teplotě 451 stupňů
Fahrenheita, ale bude naopak ještě dlouho zdobit stěny
netelestěny našich obydlí.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
