|
|
V ruce hůl a klobouk v týl
Letošního prvního července uplyne šedesát let od smrti Fráni
Šrámka (1877–1952). Mnohostrannou tvorbu kdysi tak všeobecně
známého a oblíbeného básníka, anarchistického buřiče i
lyrického autora snad nejznámější sbírky Splav dnes už jen
sporadicky připomíná filmová adaptace divadelní hry Měsíc nad
řekou či román Stříbrný vítr, v roce 1954 rovněž zfilmovaný.
Literární historie připomíná Fráňu Šrámku na samém počátku 20.
století v situaci významného přechodu od symbolistické a
dekadentní moderny k nové umělecké tvorbě, vyznávajícího krásu
a sílu bezprostředního přirozeného života. A tím Šrámka jako
by pohltil čas.
V Šrámkovsky laděném monotematickém vltavském Pátečním večeru
s názvem Sobotecký hřbitov je v růžích aneb V ruce hůl a
klobouk v týl se 29. června vydáme s mikrofonem redaktora
Miloše Doležala a s autorem těchto řádků do básníkovy rodné
Sobotky, „města básníků, ševců a kantorů“, jak ji ve svém
fejetonu v roce 1937 nazval Karel Čapek. Sobotku a celý
líbezný, mírně rozvlněný kraj se zdviženým prstem Humprechtu a
romantickým údolím Plakánku si Šrámek zamiloval. Vracel se sem
pravidelně (až do roku 1938, kdy mu v Sobotce zemřela matka) o
prázdninách, s mladou generací ochotníků inscenoval své hry.
Po představeních se často podnikaly společné euforické noční,
ba leckdy i časně ranní vycházky za město. Pravidelné Šrámkovy
pěší túry byly pověstné. Své výlety vždy směřoval tak, aby
končily na soboteckém hřbitově. Bylo mu při tom, „jako po
srdci by dlouze smyčcem táh“. A tak i my navštívíme při
rozhlasovém putování básníkovým krajem sobotecký hřbitov, kde
je nejen hrob Šrámkův, ale i hrob bohémského básníka a herce
Václava Šolce.
Na soboteckém náměstí Míru, hned vedle Šrámkova rodného domu‚
se nachází Muzeum a archiv Fráni Šrámka. Pozoruhodnou expozici
vytváří pracovna a obývací pokoj básníkova pražského bytu,
přestěhovaný po jeho smrti. Časem a užíváním omšelý, prostý
interiér mé své neopakovatelné kouzlo. Dalo by se říci, že
Šrámek je někde poblíž. Ve skříni klobouk, hůl, vázanka – jen
vydat se na cestu. V těchto prostorách zasvěceně a s láskou o
Šrámkovi do rozhlasového mikrofonu hovoří bývalá pracovnice
muzea i středoškolský profesor a publicista Aleš Fetters.
Šrámkovo plebejství ve veselé, eroticky zabarvené příhodě
(taktéž zachycené pro posluchače), kterou akademickému malíři
Janu Solovjevovi vypravovala v lukách u hradu Kost pamětnice
(za doby pozdního Šrámka sličná děva), jen podtrhuje jeho
lidský portrét zrovna tak jako symbolicky postavená prázdná
sklenka od vína na nočním stolku vedle lože básníka. Šrámkova
Jarního poutníka ze sbírky Splav pak připomene písničkář
Vladimír Veit, který tuto křehkou báseň citlivě zhudebnil.
Páteční večer se pokusí přiblížit Šrámka poněkud jiným
způsobem než jen rozšířením čítankového hesla. Pro poznání
básníka nutno z kočičí dlažby náměstí odečítat poztrácená
slova, z halasu soboteckého hostince rozpoznávat barvité
hlasy, vstoupit do protaženého stínu rázovitého chodce, napít
se chladivé vody lesní studánky. Z toho všeho básník je utkán.
Tomáš Mazal, publicista
Foto Tomáš Mazal |
