|
|
I diktátor se poučí, jak s demokracií
Komik Sacha Baron Cohen uspěl i před filmovou kamerou a mnohé
pohoršil výstřednímhumorem, který si nebere žádné servítky a
už vůbec nectí to, čemu se říká „politická korektnost“.
Schován za provokativně prostoduchými, v mnoha skečích
vyzkoušenými postavami Borata a Bruna mystifikoval snad
každého, kdo se s ním v dokumentárně laděných vstupech setkal
– a ve ctihodné americké společnosti díky tomu nalezl
znepokojivé náběhy ke stádnosti a bezbřehým předsudkům. V
nové, politicky zacílené komedii Diktátor, kde ztvárnil
titulní roli, se Cohen odklonil od dosavadní linie, vědom si,
že v novém převtělení sotva může někoho přesvědčit o
autenticitě této postavy, jakkoli i ona vyhlíží, jako kdyby na
filmové plátno vběhla z nějakého kabaretu.
Cohen s groteskní nadsázkou, v působivé gestické i verbální
zkratce postihl v „binládinovsky“ vousatém Aladínovi,
vládnoucím ve fiktivní africké zemi, obvyklé manýry tamních
diktátorů, vydávajících se za dobrodince národa, se vší jejich
okázalostí, velkolubostí a nadutou vražedností. Dokonce hodlá
v Americe vystoupit s obhajobou svého prý veskrze mírového
jaderného programu. Avšak netuší, že se stane obětí spiknutí.
Nahradí jej slaboduchý dvojník, který má vyhlásit
demokratizaci země, i když ve skutečnosti tak dát moc
ziskuchtivým ničemníkům, kteří chtějí zemi a její přírodní
bohatství rozprodat.
Aladín sice úklady přežije, avšak zbaven svého nejcennějšího
atributu, totiž mohutného vousu, se toulá ulicemi New Yorku,
nepříliš ochoten vzdát se přezíravého náhledu, považován
přitom za uprchlíka z despotického státu. V tomto ohledu se
režisér Larry Charles (je podepsán i pod oběma předchozími
Cohenovými filmy) odhodlal k vtípkům mnohdy až nechutným, ba
fekálním. Třeba ve scéně mučení, kde Aladín znalecky
zpochybňuje mučící nástroje jako zastaralé, nebo při
groteskním výjevu porodu.
Převažují ovšem verbální výpady, které prozrazují hrdinovo
šovinistické, sexistické, cynické smýšlení, co chvíli vysílané
jako škodolibé šípy k těm, kteří pomáhají uprchlíkům a snaží
se, aby všichni lidé žili ve shodě. Například po narození
děcka Aladín zklamaně sdělí, že je to jen holčička, a vzápětí
se shání po odpadkovém koši. Vysloveně parodické podtexty pak
vypozorujeme v několika sekvencích, kdy „úžasné hrdinovy
objevy“ (snad ani neprozrazujme, oč se jedná) provázejí
procítěné písně. Nechybí ani rádobydokumentární vsuvky s
připomenutím hrdinovy minulosti či televizní zpravodajství,
dokonce se tu mihnou, zpravidla v sexuálním kontextu,
osobnosti amerického zábavního průmyslu, které představují
samy sebe – nebo aspoň verbální odkazy na ně. Prý stačí jen
pořádně zaplatit, aby poskytly své služby...
Vyprávění ze všeho nejvíce připomíná leporelo s obrázky jednou
zábavnějšími, jindy otravně chtěnými, avšak některé postřehy
mají svou váhu. To když například Aladín ve svém projevu
načrtává, jak by Spojené státy vyhlížely, kdyby se jich
blahodárně zmocnila diktatura, a vypočítává přitom rysy
(korupční prostředí, sociální protiklady, skryté ovládání
sdělovacích prostředků, zdravotní a vzdělávací péče), které
americkou společnost právě nyní doopravdy ovládají.
Oceníme ovšem, že Diktátor se nakonec vyhnul jakémukoli
moralizování či hledání duchovní nápravy: Aladín přijal
demokratické principy po svém, neboť nadále vyznává a upevňuje
tytéž mocenské postupy jako dříve. Ani láska vskutku horoucí
jej nepolidštila, s vidinou dřívějšího postavení se k němu
lísají i „disidenti“, které dříve, když se mu znelíbili,
odsoudil k smrti – a jedinou změnu dokládá jen mediálně
nablýskanější fasáda režimu. Připomeňme aspoň roztomilou
scénku se „svobodnými“ volbami: bojové vozidlo objevivší se
před volebními místnostmi nenápadně připomene občanům, koho
mají volit...
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Bontonfilm |
