|
|
 Vzpomínání
ve dvou tónech
Letos jednadevadesátiletá Bohumila Grögerová vydala novou
knihu: dala jí název Dva zelené tóny (Nakladatelství Pavel
Mervart, 56 stran) a spojila v ní žánrově prózu s poezií
stejně jako „čas tehdy a teď“; jde totiž o memoár svého druhu.
Pokud byl ceněný autorčin Rukopis (2009) smutným svědectvím o
ztrátě zraku a pozvolném rozplývání, mizení vnějšího světa,
pak Dva zelené tóny jsou knihou čistě „vnitřní“, vzpomínkovou.
Přičemž vyvolávány z minulosti jsou tu především ty nejranější
obrazy. Grögerová pojala knížku retrospektivně, čili putuje
v ní zhruba od svých deseti jedenácti let skrze jednotlivé
obrazy k počátku, ke svému narození, které rekonstruuje podle
deníkových zápisů svého otce.
Je to text jaksi nespojitý, útržkovitý, výběrový; autorka
pracuje s tím, co jí paměť podržela, co jí aktuálně nabídla,
nejde o nějakou zevrubnou bilanci. Jednotlivé vzpomínky jsou
pak vlastně standardními scénami z dětství: Grögerová tu
představuje rodiče a prarodiče, své přítelkyně a kamarády,
hry, dobrodružství a fantazie, které tento věk definují jaksi
obecně. Báseň, která prózou prochází, má funkci reflektující:
ozřejmuje samotný proces vybavování, oživování osmdesát
devadesát let starých „záběrů“.
Některé momenty můžou přijít čtenáři povědomé, Bohumila
Grögerová zpracovala stejnou látku částečně ve svých
předcházejících knížkách, zejména v Klikyhácích paměti (2005)
a v Brance z pantů (1998). Ve srovnání s nimi, ale i s původní
prací realizovanou ve dvojici s Josefem Hiršalem, jsou Dva
zelené tóny spíše milou marginálií, doplňkem. I když doplňkem,
který pasuje do autorčina beletristického díla, vystavěného
především jako dokument, víc než dobře.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Foto Jarka Šnajberková |
