|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Tichá pošta Jiřího Gruntoráda
Stáli jsme nedávno s mužem nad hromadou knih a dumali, co
s ní. Vyhodit ne, v antikvariátu knížky nechtějí, známí už je
mají, charity přetékají, nám stojí v knihovně některé dvakrát.
Od domu k domu se nám nechtělo, a tak jsme vyrobili poličku a
přestěhovali knihy na autobusovou zastávku u naší chalupy. Byl
tam i Hvížďalův Dálkový výslech, Hrabal a další „lepší“ knihy
mezi fotopublikacemi a blbostmi.
Myslela jsem na to při poslechu dokumentu Libri prohibiti o
vydavateli zakázaných knih Jiřím Gruntorádovi a jeho edici
Popelnice (ČRo 3 – Vltava, 30. května). Autorka Hana Soukupová
prověřila po čase téma, které prošlo rozhlasem v desítkách
variant. V současné době zřejmě nemůže udělat nic jiného než
občerstvit paměť a vyšťourat z ní ještě nezveřejněné, kdesi
zapadlé, malou historii utvářející detaily byvších událostí o
tom, jak u nás za komunismu nesměly vycházet knihy a co
všechno lidé byli ochotní udělat a vytrpět, aby si zakázané
autory a jejich díla mohli přečíst a předat dál.
Březnový volný dokumentární cyklus Dvojky Českého rozhlasu
ukázal, že i o knihách lze pojednat zvukově vděčným způsobem.
Jistěže jde především o slovo, Hana Soukupová však našla
docela vtipný způsob, jak si ze zvukové nouze tohoto tématu
pomoci. Před dvě dívky narozené po roce 1989 položila kufřík a
v něm psací stroj. Krok za krokem pak reportážně zachytila
jejich podiv nad kopíráky a tenkými pauzáky, nechala je
prozkoumat mechaniku stroje a pomalu přepsat báseň Morový
sloup, první, kterou před čtyřmi dekádami přepsal i Jiří
Gruntorád. Uvědomila jsem si, že zvuk psacího stroje už
v rozhlase používáme jen pro zpřítomnění policejního výslechu
– a je pravda, že na mnoha služebnách se psací stroj ještě
stále používá. A nyní Jaroslav Seifert!
Dokument nemá ambice obsáhnout téma samizdatu v úplnosti.
Pracuje se jmény a pojmy, jež dále nevysvětluje a nechává na
posluchači, co je ochoten si dohledat a co mu stačí přijmout
jako dále nerozvíjenou informaci. Je otázka, co si ony dvě
mladé slečny představí za větou „Vaculík měl Petlici, Havel
Expedici, já Popelnici.“ Gruntorád není ohromující vypravěč,
nesrší historkami, ale svou věcnou dikcí budí respekt. Nejen
z toho, co s knihami a pro knihy zažil, včetně věznění a
policejní šikany všeho druhu. Jak už to tak u těchto lidí
bývá, informace o nich dostáváme především zprostředkovaně,
protože mluví hlavně o těch druhých, svých přátelích a
pomocnících.
Cenným aspektem pořadu byl nenápadný, ale stále přítomný odkaz
na mravní rozměr celého samizdatového hnutí stovek anonymních
lidí. Dobrovolnost spojená s osobním rizikem, touha sdílet
zapovězená slova, láska ke knihám jako nositelkám svobodných
myšlenek i ke knize jako artefaktu. Hodiny času po nocích za
nic, oddanost víře o smysluplnosti činu. Čím častěji u nás
doma po večerech zase hrává Karel Kryl, tím jsem za podobné
pořady vděčnější.
|
