|
|
 Divoký
Čamakoko v Čechách
Od narození cestovatele A. V. Friče uplyne v září sto třicet
let. Nejen proto se rozhodl Český rozhlas Olomouc zařadit do
svého prázdninového cyklu Počteníčko premiéru desetidílné
četby na pokračování z jeho slavného cestopisu Čerwuiš aneb z
Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu. V úpravě Ivany
Pustějovské a v režii Michala Bureše bude účinkovat Lukáš
Hlavica. Pokud se tedy rozhodnete s rozhlasem vydat za
dobrodružstvím, poslouchejte každou neděli po 16. hodině, a to
hned od 1. července.
Autentický příběh se odehrává během let 1908–1909, kdy
cestovatele, spisovatele, etnografa a botanika, velkého znalce
kaktusů a jihoamerických indiánů A. V. Friče (1882–1944)
provázel z paraguayského Gran Chaka do Prahy Čerwuiš, indián
divokého kmene Čamakoko. Po roce se oba do Jižní Ameriky
vrátili, aby přivezli Čerwuišovým lidem lék na záhadnou nemoc,
kvůli níž celé dobrodružství začalo.
Indián ve městě
Historky a nedorozumění naivního „divocha“ v české kotlině a
jeho snaha pochopit cizí zemi a její obyvatele vyznívají jako
tragikomické anekdoty, které nechtěně odhalují naše skryté
vady na kráse. „Chtěl jsem původně Čerwuiše jen pozorovat v
civilizovaných podmínkách,“ napsal Frič. „Byl jsem zvědavý,
jaký si udělá úsudek tváří v tvář novým faktům. Nechtěl jsem
ho poučovat ani ovlivňovat vlastními názory. Avšak stalo se,
že učitel se pozvolna měnil v žáka. Čerwuiš viděl to, co já už
dávno ne...“ Kolorit dobové Prahy Frič vykresluje bez okolků:
přetvářka, pokrytectví a falešná morálka rádoby ctnostné
měšťácké společnosti, senzacechtivost a škodolibé klepy,
„milostpaňování a rukulíbání, při kterém si každý pro sebe
říká: ty mně taky můžeš...“, nepřející konkurence, závist,
malost a prospěchářství, úplatná žurnalistika, neschopná
policie, korupce na radnici, vzájemná řevnivost a intriky
intelektuálů, bezvýchodné večírky zlaté mládeže, nepochopení
umělci...
Po celou dobu pobytu v Evropě Friče trápily pochybnosti, jak
si indián po návratu domů poradí. „Jak bude přijat, až se
vrátí obtížen tolika novými poznatky mezi své nevědomé krajany
a bude jim vyprávět o svých zážitcích? Bude bojovat proti
předsudkům? Narazí na nepřátelství a intriky, budou ho
kamenovat, ukřižují ho, nebo se stane spasitelem? Přizpůsobí
se lépe než já svému bývalému prostředí?“ Také Friče totiž
jeho roční soužití s indiánem v rodném městě, ale hlavně jeho
dlouhodobé pobyty mezi indiány v letech 1903–1912 změnily.
„Budu se už nadosmrti dívat jinýma očima na vztahy lidí, na
výchovu, na hloupé a škodlivé zlozvyky, považované u nás za
ctnosti…“
 Závist
a nepřejícnost
Do Ameriky jel A. V. Frič poprvé v osmnácti letech s
odhodláním být vědcem-etnografem, ale záhy přestal v
domorodcích vidět předmět výzkumů a pozorování. Místo budování
odborné kariéry stále častěji pozvedal hlas na obranu indiánů,
jejich kultury i ochrany území, které začínali drancovat bílí
kolonizátoři. Nekompromisním postojem k přetvářce, lži a
diletantismu ve vědě, přímočarým vystupováním a břitkým
novinářským perem si znepřátelil mnohé vlivné osobnosti v
odborných i politických kruzích. Dodnes jeho etnologické dílo
nebylo řádně doceněno, ačkoliv shromáždil bohatý sociologický
a lingvistický materiál, zaznamenal mýty mnohých kmenů,
nahlédl do tajů šamanské medicíny a získal tisíce
etnografických předmětů, které skončily ve světových muzeích,
protože pražské Náprstkovo muzeum o ně nemělo zájem. Několika
generacím dospívajících, kteří milovali jeho knížky Strýček
indián, Dlouhý lovec, Hadí ostrov a Indiáni Jižní Ameriky, se
ovšem právě pro své vlastnosti stal celoživotním vzorem. Stále
obdivovaným guru je i mezi početnou kaktusářskou veřejností.
Fričův vzpomínkový seriál Indiánský Guliver, který jel
vyzkoumat Evropu začal vycházet v roce 1943 v oblíbeném
pražském časopise Pestrý týden, ale kvůli nedostatku papíru ve
válečné době byl předčasně ukončen. Frič v roce 1944 zemřel
(po mnoha dobrodružných zámořských cestách plných nebezpečí se
doma škrábl o rezavý hřebík a po několika dnech zemřel na
tetanus) a na jeho neuveřejněné rukopisy začal padat prach.
Knižní podobu Čerwuišovu příběhu dala v roce 1993, tedy až po
půl století, autorka článku, manželka Fričova vnuka, s
využitím mnoha textů uchovávaných v rodinném archivu.
Za stoletou dcerou
Četba vychází z nejnovějšího, již třetího vydání knihy,
obohaceného o další kapitoly, množství historických
fotografií, a především o překvapivý závěr, který propojil sto
let starý příběh se současností. Před několika lety se totiž s
knihou o Čerwuišovi vydali do Paraguaye dva čeští filmaři s
úmyslem točit dokumentární film a v místě děje, na horním toku
řeky Paraguaye, našli nejen Čerwuišovy pamětníky, ale také
dosud neznámou Fričovu téměř stoletou indiánskou dceru. Tak se
zrodilo přátelství mezi početnou paraguayskou rodinou a
manželi Fričovými, kteří založili občanské sdružení
Checomacoco na podporu Čamakoků. Někdejší nomádi dnes musejí
žít ve stálých vesnicích a hledat nový způsob obživy. Podpora
z České republiky jim umožnila založit vlastní chov dobytka a
vybavit políčka zavlažovacím systémem, několik mladých lidí s
českou pomocí pak získává tolik potřebné zemědělské vzdělání.
Pokud byste se chtěli o tomto aspektu „Čerwuišova
dobrodružství“ dozvědět víc, podívejte se na
www.checomacoco.cz.
Yvonna Fričová, publicistka
Foto archiv autorky
|
