|
|
 El Paso zkoumá romskou mentalitu
Romskou tematikou se Zdeněk Tyc zabýval již ve Smradech a
znovu se k ní vrátil v El Pasu (18.7., ČT2, 21.55). Je
zvláštní, že v obou případech se jedná o náčrt izolovaný:
hrdinové se pohybují mimo svou komunitu. Smradi zachytili
dvojici romských dětí, adoptovaných bílou rodinou. El Paso si
všímá čerstvě ovdovělé Věry, matky sedmi dětí, která je po
manželově smrti vydána na pospas osudu, respektive městským
úředníkům, kteří ji pro nesplacené dluhy vystěhují do
nouzového přístřeší a hrozí odebráním potomstva. Ona a její
děti jsou však zkoumány jako naprosto vydělená jednotka,
ztracená uprostřed „gádžů“.
U Smradů i El Pasa se tak cikánský původ nestává jakousi
průkazkou pro hlubší poznání romského etnika a jevů, které s
touto (navíc dál vnitřně členěnou) komunitou souvisejí, ale
spíše vnějším znakem jakékoli (nejen romské) odlišnosti od
majoritní společnosti. Tyc, jenž si napsal i scénář, se jen
zlehka dotkne posunutých hodnot, neboť hrdinka se snaží jednat
a své děti vychovávat v souladu s požadavky majority.
Vštěpuje jim, že krást se nesmí (a mimochodem se dovíme, že
titulové „el paso“ označuje ve slangu loupež či přepadení),
posílá je do školy a rovněž není patrné, že by po nocích
tropila hluk. Představuje ji Irena Horváthová, zpěvačka kapely
Gulo čar, často sice ochotnicky a neuměle, když má něco
„zahrát“, většinou však s dokumentární autenticitou projevu,
což se týká zejména vznětlivě nedůvěřivé mluvy s osobitou,
nezaměnitelnou dikcí. Tehdy svou bezprostředností skutečně
ohromí.
Hrdinka má svým způsobem štěstí: její případ se ocitne na
stránkách novin, dokonce se jím zabývá ombudsman. A pomoc se
jí pokoušejí nabídnout i vstřícní jedinci z „gádžovské“
společnosti, ať již se jedná o koordinátora Kochtu (David
Prachař) nebo advokátku (Linda Rybová), která se ujme celého
případu, ač ji zprvu vede spíše soucit – na způsob
ušlechtilého milodaru – nežli snaha pochopit sociálně
vyloučené nešťastníky.
Tycův obraz úřední zlovůle i neschopnosti postižených
vzdorovat kolísá mezi příklonem k sociologickému průzkumu
exotické komunity a věrností zpola soudnímu dramatu. Tyc
zaujme věrohodností načrtávaného obrazu, ale přesto soudím, že
by bylo zapotřebí někoho, kdo by se stejnou výmluvností – jako
kdysi Hynek Bočan v Pasťáku, jenž se soustředil na vzorek
delikventní mládeže – přiblížil fungování společenství, které
se vyznačuje odlišnou mentalitou, ovládáno sotva přijatelnými
(zlo)zvyky.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
