|
|
 Jiří
Ornest, herec
Jaké jsou největší rozdíly v pocitech herce „viditelného“,
pohybujícího se na jevišti, oproti těm, které zažívá coby
herec „neviditelný“ před mikrofonem?
To nelze srovnávat, to je nebe a dudy. Na rozhlas nedám
dopustit. Když pomineme výhodu, ale i riziko okamžité odezvy –
na divadle vás mohou klidně vypískat –, pak jediné plus, které
bych divadelnímu jevišti přiřknul, je, že vy sám se na něm
nevidíte. V rozhlase se, bohužel, občas slyšíte, protože vás
režiséři nutí – pokud jsou tak suroví, a to oni bývají –,
abyste si poslechl, co jste natočil. Bláhově se domnívají, že
rozpoznáte své chyby a napravíte je. Nevím, jak ostatní herci,
ale já dávám přednost tomu, když mi režisér jasně řekne:
Udělej to tak a tak. Jinak ale má rozhlas jen samé přednosti.
Jsou to snadno vydělané malé peníze. Vydělat si nějaký obolus
na divadle je náročnější: musíte se líčit, oblékat, svlékat,
klanět...
A také se naučit text nazpaměť. To rozhlas nevyžaduje. Nicméně
– když máte natáčet poezii nebo prózu, připravujete se na to
nějak? Analyzujte si třeba dopředu text, anebo jen čekáte na
pokyny režiséra?
Je to smutné, ale s přibývajícím věkem jsem čím dál
odpovědnější. A když se chystám na nějakou vícedílnou četbu –
zvlášť autora, kterého si vážím a nechci mu ublížit, který má
třeba složitější poetiku –, připravuju se skoro jako na
maturitu.
Takže předpokládám, že asi raději natáčíte inscenace než
četbu.
To záleží na okolnostech. Rozhodně častěji čtu. Na divadle
bych si na one man show nikdy netroufl a herce, kteří ji
dělají, pokládám za hrdiny. Četba v rádiu mi podobné sólové
vystoupení nahrazuje. Čtu věci tak, aby si posluchač mohl na
věc vytvořit vlastní názor, nechci mu vnucovat svou představu.
Být podobně zdrženlivý v rozhlasových inscenacích je
obtížnější. Zase se ale při jejich natáčení setkáte
s partnery, se kterými byste se pracovně asi jinak nesešel. A
taky si užijete víc srandy.
S kým jste se takhle setkal?
Třeba s Viktorem Preissem. V rozhlase se ale potkáváte jen
s určitým okruhem herců. Podobně jako kamera nemá ráda některé
obličeje, mikrofon zase nemá rád některé hlasy. Je to
nespravedlivé, ale je to tak.
Před mikrofonem se často ocitá i vaše žena Daniela Kolářová.
Už jste spolu v rozhlase pracovali?
Pan Pešek blahé paměti říkával, že hrát s vlastní ženou je
něco jako páchat krvesmilstvo. Před mikrofonem se proto moc
často nepotkáváme. Ale ano, občas se to stane. Naposledy to
bylo tuším v mikrohře Daniely Fischerové Masáž, kterou
režírovala Hanka Kofránková.
Pamatujete si, kdy jste stanul před rozhlasovým mikrofonem
poprvé?
Jestli mě neklame paměť – mám ji totiž jako řešeto –, tak to
bylo ve hře, která se jmenovala Můj bratr Ábel. Anebo Můj
bratr Kain? To už nevím. Režírovala ji Alena Adamcová. Ona mě
vlastně přivedla do rozhlasu. Hra se musela natáčet někdy
těsně poté, kdy jsem v roce 1968 absolvoval DAMU. Se mnou v ní
hráli Miroslav Moravec, který měl pro rozhlas výjimečné
hlasové dispozice, a Zdeněk Martínek, zvláštní, charismatická
osobnost.
Na tuhle hru jsem na webových stránkách rozhlasu nenarazil.
Možná byla za normalizace smazána. Domníval jsem se, že první
rozhlasovou inscenací, ve které jste účinkoval, byl Urhamlet
od Miloše Rejnuše.
Urhamlet? Tak na toho si vůbec nevzpomínám.
Natočen byl v roce 1969. Hrál jste Hamleta. Gertrudou byla
Vlasta Chramostová a Claudiovi propůjčil hlas Otakar Brousek
starší.
Jak je to možné, že mi to vypadlo z hlavy? Takoví herci! Na
divadle jsem přitom Hamleta nikdy nehrál.
Režii měl Josef Melč.
Á, tak to bude asi příčina mého zapomnění! S Josefem Melčem
jsem samozřejmě točil vícekrát. Byl to perfekcionista a já
jsem přece jen lehkovážnější typ. Možná jsem toho Urhamleta
vytěsnil z paměti proto, že jsem byl tehdy ještě začátečník a
že mě pan Melč – nejspíš oprávněně – trápil. Což ostatně
dělával i později. Když tutéž část textu jedete počtyřicáté,
už nevíte a neumíte nic. To se pak jen sám sebe ptáte, jestli
jste měl svou profesi vůbec dělat, jestli jste se neměl
věnovat něčemu jednoduššímu.
Náročnost Josefa Melče byla pověstná...
Stejně jako jeho připomínky. Nedával je jako většina ostatních
režisérů přes mikrofon, ale zvedl se od režijního pultu, šel
do natáčecí kukaně a své představy se vám snažil zhmotnit před
očima – co nejprecizněji a do detailu. Nebývalo to jednoduché
ani krátké. Zajímavé bylo, že když pak od vás odešel, někdy
dost dlouho trvalo, než jste ho přes okno zase uviděl u pultu.
Jednou mi to nedalo a vykoukl jsem ze dveří. Pan režisér stál
v chodbičce propojující režijní a natáčecí místnost a
vehementními gesty a s urputným výrazem ve tváři hledal pro
své připomínky přesnější formulace.
Zvyky a pracovní postupy režisérů se nejspíš dost liší.
Upoutaly vás i projevy některých dalších?
Kromě Josefa Melče jsem někdy zarmucoval také Josefa Schwarze
Červinku. To jsem se ovšem velmi styděl. On patřil ke generaci
mého otce. Za druhé světové války působil spolu s ním a Pavlem
Tigridem v českém vysílání BBC. Měl neuvěřitelně široký
rozhled, úžasnou paměť, uměl několik jazyků, překládal
beletrii, měl prvorepublikový šarm, který dnes už zcela
vymizel... A když jsme spolu něco natáčeli a práce se
nedařila, nebyl vzteklý, neurotický ani hysterický, ale
nasadil zasněný, teskný výraz, plný bolesti a lítosti. Moc,
moc jsem se vždycky snažil, abych ho nerozesmutnil.
Zrovna nyní připravuje Radioservis k vydání vaši společnou
rozhlasovou četbu Kafkova Procesu. Rozesmutnil jste někdy pana
režiséra i v průběhu jejího natáčení?
Obávám se, že ano. Pan Červinka byl nejen výborný režisér, ale
také skvělý rozhlasový herec. Sám často v rozhlase čítával a o
interpretaci tohoto Kafkova románu v novém Čermákově překladu
měl tak vyhraněnou představu, že si nejsem jist, jestli jsem
byl vůbec s to ji naplnit. Ne že by mě kritizoval, ale před
každou frekvencí mi vždy nejprve předvedl, jak by Kafkův text
četl on. Nebyla to zrovna nejlepší režijní metoda, ale nejspíš
nevěděl, jak na mě jinak. No, napodobovat jsem ho pochopitelně
nemohl a ani nechtěl. Musím se přiznat, že naši nahrávku jsem
pak už neslyšel. Nenalézám v sobě zalíbení, kdežto v Kafkovi
ano. Jeho knihy mě fascinují.
Čím?
Franze Kafku jsem poprvé četl ve svých šestnácti sedmnácti a
byla to pro mě – stejně jako asi pro mnoho dalších lidí mé
generace – rána do palice. Vracím se k němu pravidelně dodnes.
Občas pracuji pro nakladatelství, které nese jeho jméno, a
místo honoráře si říkám o knížky, které z jeho díla vydává.
Konečně u nás vyšly i Kafkovy Deníky. Všichni na celém světě
je už měli dávno přeložené, jen my ne. Když si v nich teď čtu,
anebo když čtu jeho korespondenci, na každé druhé stránce mám
chuť si nějakou větu či odstavec opsat. Nejde o nějaká moudra,
Kafka se ale umí podívat na věci z tak nečekaného zorného
úhlu, že to člověku vyrazí dech. To, že jsem mohl načíst jeho
Proces, považuju za velkou čest.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 10. 7. |
