|
|
 V
kině na statku
Náš autobus zastavuje na islandské okružní silnici číslo jedna
u statku Torvaldseyri. Vcházíme do domku, v němž je muzeum s
promítací místností. Jsem tu shodou okolností už počtvrté a
těším se, co moji krajané řeknou filmu, který se tady promítá
každou půlhodinu. Původně měli dokumentaristé v úmyslu natočit
snímek o tom, jak se na tomto statku moderně hospodaří.
Pěstují zde totiž plodiny, které jinde na Islandu téměř
neuvidíte, třeba i řepku, kukuřici nebo obilí, a rodina
majitele je proslulá odvahou experimentovat. Když ale před
dvěma lety začal soptit vulkán Eyjafjallajökull, filmaři
okamžitě změnili plán. Vznikl dokument o tom, jak se vyrovnat
s erupcí sopky, která vám běsní nad barákem.
Zaplňujeme malé kino, jedna z dcer majitele statku zatáhne
závěs a rázem se ocitáme uprostřed dramatu. Oproti jiným nijak
zvlášť mohutná sopka, jejíž obtížně zapamatovatelné jméno v
překladu znamená Ledovec ostrovní hory, zasypala v dubnu
2010 popelem celé zdejší okolí a na několik dnů dokonce
zkomplikovala letecký provoz nad Evropou. Sledujeme, jak
záchranáři za světel reflektorů odvážejí obyvatele statku a
domácí zvířata do bezpečí. Na plátně pobíhají zmatení koně,
jarní slunce zmizelo kdesi za stěnou z dusivého černého
popela, domů se jezdí podle navigace... Řádění sopky konečně
ustává a hlava rodiny, vysoký, asi tak pětapadesátiletý muž
stojí zabořen po kotníky v sopečném popelu a rozhlíží po
krajině. Jeho pohled se dá těžko popsat - je v něm zoufalství,
beznaděj, snad i údiv nad tím, co se stalo a jak se během
několika hodin může výsledek mnohaletého lidského úsilí změnit
v černou poušť.
Na Islandu se nekřičí. Když na ostrově někdo pozdvihne hlas,
bývá považován buď za duševně chorého nebo za cizince. Také
tento muž nekřičí, nebylo by mu to nic platné. Mlčí a v jeho
očích v tom okamžiku není ani náznak naděje nebo odhodlání.
Záběr je dlouhý, nakonec vidíte, jak sedák očistí alespoň
ceduli, na níž je napsáno jméno statku a datum, kdy ho jeho
předek založil...
Chuť rezignovat naštěstí netrvala dlouho - členové rodiny
později přiznávají, že asi tak jeden den. Přichází pomoc
přátel a rodina se rozhodne, že to nevzdá. Nastává čas velkého
úklidu. I hudba ve filmu se mění a depresivní citace ze
symfonické skladby Hekla od Jóna Leifse vystřídá veselá
country music. Hadice splachují nánosy černého popela ze
střechy domu, čistí se také dvorek a zahrada, pomáhají i malé
děti a paní domu přináší tradiční islandské palačinky...
Čas sběrného dokumentu běží rychleji než ten skutečný. Za pár
týdnů se potvrdí, že sopečný popel v malých dávkách působí na
pole jako výborné hnojivo. Vidíme hlavu rodiny, jak se
prochází řepkovým polem, ochutnává vyrobený olej a napájí jím
svůj traktor. Podomácku vyrobená vodní elektrárna zatím ještě
nefunguje, ale voda tekoucí z hor už se dá opět pít a život
pokračuje. Majitelova žena vychází ze skleníku a přináší
hrozen vína, dva sedlákovi vnoučci stojí a s výrazem dobrých
hospodářů pozorují krajinu. Film končí, vycházíme z kina.
"To by se mělo koupit pro Českou televizi," navrhuje jeden z
turistů a kupuje si DVD s filmem od jedné z jeho hrdinek,
která tu zrovna dnes prodává lístky.
Mlčím a v duchu se mi vybavují tváře některých mých krajanů s
bezradným a ukřivděným výrazem. Ty se v naší televizi objevují
dost často a pořád jako by očekávaly cizí pomoc. Jejich výraz
je na první pohled podobný tomu, jaký měl sedlák na
Torvaldseyri v okamžiku největšího zděšení…
Ale úplně stejný ten výraz asi není.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
