|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Už to není ono!
Mou nejoblíbenější pochoutkou byl léta tvarohový mražený krém
na špejli. Nejen proto, že byl tak neobyčejně lahodný a
vláčný, že měl spoustu chuťových odstínů, které se
rozprostíraly mlsně po jazyku, ale hlavně proto, že pocházel z
mého rodného kraje. Právě tam ho moji krajané míchali a
sladili, přichucovali a nakonec zdobili čokoládovým krémem.
Často jsem čekal, že až dolížu, najdu na dřívku poselství,
oznámení nebo aspoň pouhé: Buď zdráv, krajane! Pro to
očekávání jsem si kupoval nové a nové kousky zmrzlé lahůdky,
až jsem si vypěstoval návyk, stal jsem se na ní závislým. Byl
jsem na tom hůř než narkoman.
Pak najednou přišla sprcha. Po delší pauze, kdy nebyl krém k
dostání, začalo do obchodů přicházet jiné, podobné zboží, s
jiným obalem, s jinými nápisy, bez toho obvyklého „Vyrobeno v
X.Y.“, které mně donedávna vracelo vůni domova. Nový výrobce
se snažil zachovat kontinuitu, tvářil se, že je to ještě
lepší, než to bývalo, ale marně. Už to nebylo ono. Závod, ve
kterém se „u nás“ zmrzlina vyráběla, byl prodán nadnárodnímu
koncernu. Přestal jsem krém na dřívku kupovat a nastalo pro mě
těžké období abstinenčních příznaků. „Absťák“, jak se také
lidově říká, mě pronásledoval řadu týdnů. Zkoušel jsem přejít
na něco jiného, nakonec i na konopnou čokoládu, kterou
prodávají v jedné benzinové pumpě na trase Praha–Strakonice.
Mají tam i konopný chléb, bonbony s konopím a víno s konopnou
příchutí. Tato nová droga mě ale nezaujala. Nebylo to ono!
Když jsem se tak svěřoval různým lidem, začali mi vyprávět
podobné historky. U nás, říkali, byla výborná pekárna. Ten
chleba byl chutný jako dort. Pak pekárnu prodali nějakému
řetězci a už to není ono. Nedá se to jíst a za den dva to
ztvrdne. Jinde zrušili sklárnu, o kus dál pilu, která tam
fungovala dvě stě let. Místo nich zavedli jinou výrobu nebo
také vůbec nic. Haly zejí prázdnotou, autobusy, které ráno
lidi přivážely a odpoledne odvážely, už nejezdí. Železniční
trať, která vedla u nás přes deset vesnic, pustne. Nejprve
zrušili polovinu zastávek, z pěti vagonků zůstal jen jeden a
teď se uvažuje, že vytrhají i koleje. Globalizace překročila
svůj horizont. To, co bylo dříve výhodou, obrací se proti nám.
Výrobci přesto chtějí dál zvyšovat zisky a snižovat náklady.
Kola se točí stále rychleji, ale výsledek je zoufalý. Složitá
nápravná opatření ženou lidi do stresu. Vzpomínám si, jak mě
astrofyzik Mrázek jednou vysvětloval: Wienerova kybernetická
křivka platí i pro lidské jednání a pro civilizaci. Nejdřív se
systém zdokonaluje a podává vyšší a vyšší výkony. V určitém
bodu, kdy je složitost systému už příliš vysoká, křivka se
obrací a prudce padá dolů. Jsme v bodu, kdy složitost systému
je už neúnosná. To, co bylo výhodné, se přežilo a je třeba se
podívat, kam to padáme. Víme kam.
Nastala chvíle, kdy se začneme vracet. I celosvětově se
objevují trendy na decentralizaci. V praxi to znamená: Kdo
ještě nezapomněl doma pěstovat rajčata, ať s tím začne. Možná
se zase rozjedou i cukrovary a továrna na motocykly. Traktory
ještě neztratily svou dobrou pověst.
To je samozřejmě sen a všechno půjde úplně jinou cestou, o
které prý nikdo nic neví. Ale pro jistotu bych doporučoval,
abychom si pamatovali, co se kde vyrábělo, kam se jezdilo do
práce, kudy vedly železniční tratě. Co dělají archiváři na
vesnicích a ve městech? Zaznamenali do svých kronik, co se kde
odehrálo, kde stály továrničky, kde fungovaly lázně?
Vrátil jsem se do rodného kraje a s výčitkou jsem se obrátil
na bývalé výrobce mraženého tvarohového krému: Jak jste to
mohli dopustit! Nemohli prý tomu zabránit. Přišel silný
podnikatel, mezinárodní formát, globalizace se zakousla do mé
rodné hroudy. Někdo z toho měl pořádný zisk, ale ti drobní
zmrzlináři ne. A ještě jsou navíc bez práce. Chtěl bych se
dožít okamžiku, kdy i nad globalizací, která byla kdysi modlou
ekonomů, privatizátorů a zbohatlíků všeho druhu, udělá sám
osud kříž. A řekne: Už to není ono! |
