Proměny lidských osudů jsou nevyzpytatelné

Prolínání osudů několikerých postav, jejichž vzájemné vztahy jsou teprve pozvolna osvětlovány, už stěží překvapí: připomenu aspoň amerického režiséra Roberta Altmana, jenž s oblibou své příběhy takto koncipoval. Jestliže kdysi jednání postav ovlivňovala chamtivost, později převážila samota, strach ze sblížení i neochota se jakkoli vázat. To je případ i českého (původně školního) filmu Proměny (29. 8., ČT2, 21.55). Režisér Tomáš Řehořek tu navíc zdůrazňuje, že osamění můžeme pociťovat i uprostřed davu, ať již v převážně setmělých ulicích, na diskotékách nebo třeba ve vesnickém kostelíku.

Proměny lze považovat za výsostně autorské dílo, neboť režisér nenapsal jen scénář, ale ještě se ujal i vedení kamery a střihu. Řehořek vlastně předkládá komorní záležitost: neroztáčí kolotoč s bezpočtem postav, soustředí se na pouhé čtyři, svedené dohromady autonehodou. I obrazovým zakotvením v přítmí se pokouší zdůraznit jejich anonymitu, ono dočasné vyvázání z okolního davu, ostatně jim nepřidělil ani jména. Při průzkumu niterného rozpoložení ovšem prokázal dobrou znalost lidské psýchy, i když se občas přiklání ke křečovité přenáhlenosti – snad aby každý pochopil a nic nezůstalo skryto.
Tak spatříme osamocenou a stále bezradnější matku dvou mladých dětí, jak pracuje v textilní dílně, obtěžována nemravnými návrhy ohyzdného vedoucího. Proti ní nacházíme zhýčkanou ženu úspěšného muže, jíž chybí ke štěstí jediné – otěhotnění. Třetí ženou je zestárlá, osudem zklamaná venkovanka, marně hledající útěchu u manželova hrobu i v kostelních lavicích. A konečně přistupuje jediný zástupce „silného pohlaví“, sportovní trenér, jehož zdraví se ukazuje být chatrnější, než si myslel. Režisér pozvolna prolíná jednotlivé osudy, prozrazuje sotva tušené šrámy z minulosti. Někdy nechává touž událost vracet se, aby byla nahlédnuta z rozdílných náhledů, očima jednotlivých účastníků.
Řehořek osvědčil schopnost věrohodně přiblížit strázně svých hrdinů, nevyžívá se přitom v laciném hromadění melodramatických zápletek ani v povrchním klipovém rytmu, i když zapojuje prvky obou přístupů. Ocenění hodná je hlavně snaha mozaikovitě poskládat jednotlivé postavy z vícerých charakterotvorných plošek. Své posmutnělé, trpící hrdiny režisér nepředstavuje jako jednou provždy dotvořené, ale jako vyvíjející se bytosti, jejichž nenápadné proměny právě sledujeme. A zájem o proměnlivé povahopisy jej provází i v dalších filmech, tragikomediích Signál a Czech Made Man.

Jan Jaroš, filmový publicista