Vzpomínka na matku

Některé ženy si během svého života změní příjmení, Liběna Kočová si změnila jméno. Zuzana prý byla svého času nadávka. Také se v té době ovšem běžně nejedla syrová rajčata...
Její vlastní matka se oběsila, otce popravili Němci. Obecnou školu vychodila v Praze na Spořilově, Akademické gymnázium nedokončila, přemluvila rodiče, aby ji pustili k divadlu a v roce 1940 začala navštěvovat hereckou školu při divadle D 34, kde hrála až do uzavření scény v roce 1941. Pak získala herecké angažmá v Horáckém divadle v Třebíči (1941–1942) a ve Středočeské činohře J. Burdy, kde hrála s Václavem Vydrou, Zdeňkem Štěpánkem, Karlem Högerem a dalšími skvělými herci. Díky neuvěřitelné „náhodě“ – zapadlým dokumentům za skříní v úřadu – se vyhnula totálnímu nasazení. Byla v odboji, stříleli po ní a máme za to doma diplom.
Když skončila válka, nastoupila znovu do Déčka a spolu s E. F. Burianem začali vylepšovat svět revoluční cestou. Vzali se na příkaz armády, až když byl jejich synovi rok, neboť to nepovažovali za důležité. Generál Čepička byl ale jiného názoru, a tak si Zuzana vzala plukovníka. Jistě by si ho bývala vzala, i kdyby měl nějakou nižší hodnost, neboť ho bezmezně milovala. Vzdala se kvůli němu všech svých osobních ambicí a odmítala nabídky z Národního divadla i z Barrandova. V sedmatřiceti se ale stala vdovou, a nebýt sedmiletého syna a manželova dopisu napsaného nedlouho před smrtí, v němž ji zavázal k pokračování práce, byla by všechno vzdala.
Po několika letech hledání založila v roce 1964 experimentální divadelní studio Maringotka. Pracovala v něm jako umělecká vedoucí, režisérka, dramaturgyně a často i herečka. Když bylo po deseti letech existence její divadlo rozpuštěno, napsala studii Experiment Maringotka a věnovala ji Divadelnímu ústavu do archivu. Nedlouho po padesátce byla po třicetileté dráze herečky a režisérky přinucena od divadla odejít, což bývá, jak známo, mnoha umělcům osudné. Sehnala místo úřednice v Obvodním kulturním domě a rozhodla se spasit psaním knih. Už předtím pro divadlo psala i dramatizovala, třeba baladická hra Bosorka (premiéra 1965) byla oceněna na mezinárodním festivalu ve Veroně. Na hrdinky dramat Kirké a Balas (1970) a Nióbé a její děti (1972) je těžké zapomenout a při zpětném čtení se člověk neubrání údivu, že se zrodily a objevily na jevišti v první polovině temných sedmdesátých let.
Úspěch prozaického debutu, vzpomínek Pět sešitů ze začátku (1975), a romaneta o „posmrtném životě“ důchodkyně Anežky z pražského Nového Světa Tychonova hvězda (1977) navrátily autorce sebedůvěru. To už byla zaměstnaná jako dramaturg v rozhlase a intenzivně studovala psychologii, etnografii, tradiční i moderní obřady, experimentovala v etnoterapii a psychodramatu. Krátce před šedesátkou se s batohem na zádech vydala na Island a popsala to v podmanivé knize Chvála putování. Zemřela uprostřed práce v červnu 1988. V těchto dnech by jí bylo devadesát.
Měla ráda: pohádky, kameny, děti (hlavně své vnuky), chlapy (hlavně ty chytré), psaní, cigarety, alkohol, květiny, písničky, kouzla, lidovou tradici, noční oblohu, mladé lidi, slunění na skalách u moře, kde nikdo není, dlouhé rozhovory… Trávili jsme často celá sobotní dopoledne povídáním v jejím pokoji, zatímco pod dveře se nám z kuchyně nenápadně vkrádal zápach připáleného oběda...
Jednou ji jeden úředník označil za „nahořklou individualistickou optimistku“. Připadalo jí to výstižné.

Jan Burian, písničkář a spisovatel