Jaroslav Vanča, pedagog FAMU

Češi – národ mykofágní

Nikterak nepodceňuji čtenáře Týdeníku Rozhlas, leč pedagoga v sobě nezapřu: Z řeckých slovních základů složené slovo v titulku můžeme přeložit coby „houbožravý“. Nejen že tak lze označit vědou netknuté „hříbkaře“, sběračské pragmatiky s aktivitou povýtce jen sezonní, zároveň však opravdoví, vědečtí mykologové tak škádlivě označují nás, amatéry sdružené v České mykologické společnosti, kteří si po víkendech na tu skutečnou vědu – s větším či menším úspěchem – hrají s pomocí knižních či internetových atlasů, popřípadě s mikroskopem, opatrovaným ještě ze školních let. Poznáte nás lehce, sbíráme a hrdě domů nosíme kdejakou žoužel nestandardních tvarů a barev, a to i v ročních obdobích, kdy se onen sezonní hříbkař vypraví do lesa leda tak za účelem lesního pychu v podobě vánočního jehličnanu.
V těchto časech však, po nanicovaném, neboť suchopárném počátku léta, vyráží do lesa s košíkem kdekdo a nevrací se s prázdnou. Hospody pražské i venkovské sjednoceně mluví jedním jazykem, zaobírají se tímtéž tématem. Politika jde stranou zároveň s parlamentními prázdninami, olympiádě bylo věnováno jen nutné penzum pozornosti. Z dramatické teorie známé jednotě místa, času a děje je nyní učiněno zadost příběhy o hledání a nalézání rekordních výskytišť hub. Semtam do takové debaty vstoupím a – na rozdíl od jiných mých spontánních pokusů o výchovu či vzdělávání dospělých – bývám pozorně vyslechnut, zvláště pojmenuji-li s přiměřenou mírou autoritativnosti plodnici, na jejíž determinaci se osazenstvo předtím ne a ne shodnout. Takový čas zvýšeného zájmu o „věci mykologické“ jako by koreloval se současným trendem, kdy říše hub začíná být – či lépe řečeno opět se stává – oblastí obecně inspirativní, ba magickou. Houbami coby tématem se zaobírají postmoderní výtvarníci, díky skladateli Václavu Hálkovi vstoupily do hájemství vážné hudby, literární revue pro pravověrné intelektuály jim věnují monotematická čísla, svým chemismem ovlivnily to, čemu se zdánlivě poněkud kontradikčně říká drogová kultura, a v neposlední řadě se staly předmětem snad poněkud obskurních výzkumných programů všelijakých badatelů v oblasti takzvaných příčných věd.
Volání lesa v houbařské sezoně přehlušuje jaksi i hledisko genderové: do lesa se s košíky vypravují i ženy bez manželského či psího doprovodu, a tváří se, jako by tomu nebylo nikdy jinak. Ostatně i naše mykologické schůze se po desetiletí vyznačují koedukovaným, pohlavně vyváženým účastenstvím. Ženský element zde zdůrazňuji záměrně; houbaření zdá se totiž býti reziduem původního paleolitického sběračství, jehož se účastnili muži i ženy vespolek. Chuťová blízkost houbových jídel k masovým pokrmům (vzpomeňme na dávnou metaforu hub coby „masa chudých“) činí však z jejich sběru jakousi odmocninu lovu, zahrnující i z vzrušení z nálezu, neboť na rozdíl od sběru kulturních plodin (brambor, jahod) se v případě houbaření stejně jako při rybaření či myslivosti lov nemusí podařit a lovec – ať už je jím pouhý hříbkař, či mykolog pátrající po vzácném druhu –může zakusit hořkost návratu bez úlovku.
Závěrem si všimněme ještě jedné aktuálně pozitivní stránky této specificky české závislosti: vrací totiž současným rekreačně sportovním kyborgům jejich lidskou – rovnomocně fyzickou i mentální – podstatu. Jakže to myslím? Inu, všichni ti, kteří jako by zapomněli, k čemu jim slouží vlastní nohy, a prohánějí se trendově, tedy zblble, přírodou na horských kolech, terénních motorkách, čtyřkolkách či inlajnech, a nevidí tedy z přírodních detailů a začasté ani panoramat téměř ničehož, musí – chtějí-li se i oni přiživit na houbovém boomu – sesednout, osvobodit hýždě i nárty od tlaku elastické umělotiny a učit se znovu chodit, dívat se a rozhlížet, pozorovat, hledat, nacházet a radovat se z nalezeného tak, jako to činili jejich zmiňovaní paleolitičtí předci. A že jim to poslouží ku zdraví víc než život na kolečkách? O tom asi nemůže být sporu...