Aristokratický spiklenec s vášní v oku

Pravidelně ručkuje po tenkém provaze mezi Vídní a Prahou. Postavou vysoký, nepřehlédnutelný, těžko definovatelný. Básník, výtvarník, mystifikátor, esejista, performer, průkopník happeningu, navraceč latinských veršů do české literatury, potomek zvonaře Brikcího z Cimperka, člen Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu, chartista, vězeň, čerpač i básnický opěvovatel fotbalisty Antonína Panenky. Ano, Eugen Brikcius, který se 30. srpna dožívá sedmdesáti let.

Sergej Machonin o něm kdysi přiléhavě napsal: „Evžen Brikcius, posedlec podivnostmi a vynálezce výtvarných událostí v plenéru, byl ve své kůži, když je strojil za bukem a v nemilosti, jako aristokratický spiklenec proti jakobínské diktatuře. S vášní v oku a se zkrvavenou šerpou.“
Jako by básníkův výuční list z Křížovnické školy, pověstná ironie a sarkastický šleh, přítomný v řadě jeho sbírek, byl obranným bičem proti všemožným zupákům a diktaturám. Vždyť už datum jeho narození, heydrichiádou zakrvavený rok 1942, muselo podvědomě působit. Brikcius vyrůstal v Praze, prošel řadou dělnických profesí, filozofickou fakultu studoval v letech 1966 až 1968 a samotnou filozofii na londýnské univerzitě do roku 1970 (a pak ještě jednou o deset let později). V šedesátých letech pořádal v Praze slavné výtvarné akce, na něž navázal v devadesátých letech konceptuálními „cvičeními“. Dodnes pořádá se svojí ženou Zuzanou různé pouliční sešlosti i literární výlety, při nichž se za „hlasu“ poezie navštěvují známá i méně známá místa.
Za slavný hospodský sborový zpěv byl Brikcius spolu s Jiřím Daníčkem, Ivanem Jirousem a Jaroslavem Kořánem v roce 1973 odsouzen k osmi měsícům vězení, jež si tvrdě odseděl. Sám na celou „akci“ vzpomíná: „Sešli jsme tehdy se k normální stolové seanci v hostinci V hotýlku na Vinohradech. Jarda Kořán zrovna dostal zálohu na Slovník nespisovných slov, kde se mu podařilo mimo jiné shromáždit sto padesát synonym pro penis, počínaje radovanem a konče nevím čím. Stále poroučel nové a nové rundy fernetu. Když jsme se radovali nejvíc, personál přivolal policii. Odvezli nás na stanici naproti botanické zahradě. Kořán s Magorem měli pocit, že mohou situaci ještě zachránit, a tvrdili, že jedeme za SSM na nějakou konferenci do východního Německa. Přesvědčivost účelové mystifikace policajty zmátla natolik, že nás propustili. Hned nato jsme se přesunuli do hostince v Trojické ulici. Tam začali Jarda a Magor zpívat, protože Jirka usnul a já tu píseň neznal. Šlo o známou sokolskou Píseň 6. července, v níž je máť Čechie žádána, aby vyhnala Prusy vrahy z Prahy do pekel, kam patří. Oni ovšem zpívali ‚vyžeň Rusy‘ a leckdo z té hospody se k nám přidával. Proti tomu protestoval bývalý estébák, který přivolal policii. Jarda si před ním poklekl, řka: ‚Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku.‘ Pak přišli příslušníci, jak se tehdy policajtům komicky říkalo, ti samí, co předtím. Pravili: ‚Tentokrát už vám žádná konference nepomůže.‘ A sebrali nás.“
Své desetidílné rozhlasové vzpomínkové vyprávění pro vltavský cyklus Osudy, prostoupené řadou historek, kumpánských i milostných příhod, miniportrétů přátel, reflexí i citovaných básní, Eugen Brikcius nazval Můj nejlepší z možných životů.

Od pondělí 27. srpna, vždy v 11.30, vysílá ČRo 3 – Vltava.

Miloš Doležal, redaktor ČRo 3 – Vltava

Foto Tomáš Tesař