Petr Pavlovský, kritik

Po deseti letech deset z deseti let

Pořad Setkání u kulatého stolku zazněl na Vltavě poprvé v roce 1993. Vymyslel jej redaktor Michal Lázňovský, který k němu přizval žijící legendu českého moderního divadla Ivana Vyskočila. K němu se pak připojili jeho kamarádka, výtvarnice, scenáristka a režisérka Ester Krumbachová, hudební skladatel Jan Klusák a kabaretiéři: muzikant a spisovatel Přemysl Rut a scenárista Jiří Just. Šest lidí dvou generací – rozpětí ročníků 1929–1954. Čtyřicetiminutový Kulatý stolek se původně vysílal nepravidelně o sobotách, v letech 1995–2003 jako „hodinovka“ každý poslední pátek v měsíci. Jak píše v TR 29/2012 Michal Lázňovský (přiznávám, jako kritik nejsem tentokrát zcela nestranný, studovali jsme spolu a tykáme si), téma nebylo nikdy dáno předem, „vylouplo se“ až ze společného povídání nad kávou těsně před pořadem, který byl tedy „v prvním kole“ dílem hravé improvizace – až ex post byl sestříhán.
Podobnou genezi měly koncem šedesátých let populární rozhlasové Gramotingltangly Jiřího Suchého – občas i Jana Wericha, Ivana Vyskočila, Jiřího Šlitra či Miroslava Horníčka a snad i dalších, které byly ovšem sólové. Téma se účinkující dozvěděl od dramaturgie až těsně před začátkem natáčení. Byla to také jakási hra, hra na u nás tehdy ještě neznámého „discjockeye“. Pokud vím, pořad se vysílal živě a tím pádem se nesestříhával.
V rámci rubriky Radiodokument byl v tomto létě od 4. července každou středu večer pod společným názvem Léto s Ivanem Vyskočilem reprízován jeden „Stolek“. Pouhých deset z archivovaných několika stovek.
Pár slov o stolku z roku 2000, vysílaném 1. srpna. Téma bylo: Jak se oslovujeme? Začalo se osloveními povýtce literárními: „Člověče, človíčku a holenku mi znechutil už Karel Čapek,“ pravil kdosi z mladších – dal jsem mu za pravdu. „Něco jiného je Škvoreckého ‚čéče‘ – to je prostě realismus.“ Tak jest! „Kdysi existovalo oslovení vlastenče,“ pravil kdosi. Vzpomněl jsem si na svou knihu z nejoblíbenějších, Cirkus Humberto. Když chlapi v maringotce rokují, dát-li malého Vašíka na akrobatický výcvik čili nic, oslovuje v polemice tenťák Bureš starého Karase: Ctný vlastenče! To ovšem psal E. Bass za protektorátu a děj se odehrával koncem 19. století. Následovala kratší všeobecná rozprava nad problémem, co počít, doktorátu nemaje, osloví-li mě někdo „doktore“. To bylo tehdy docela aktuální, čtyři roky před natáčením odstoupil kvůli neoprávněnému užívání titulu ze všech svých funkcí Jan Kalvoda. (Dnes se neodstupuje ani za přečiny tisíckrát horší, kriminální!).Vyznění otevřené. A tak to šlo dál: „pane, mistře, pane Václave…“, žel nebylo vzpomenuto hrubého oslovení chápaného paradoxně jako lichotka: továrník Jan Werich ve filmu Hej rup osloví správkyni noclehárny setrvačně „milostivá paní“, ale rychle se opraví na „babizno“, načež ona bez ironie opáčí: „No, když mě někdo slušně osloví, ráda vyhovím.“
Poslední srpnový Kulatý stolek zazní 29. srpna. Ten už byste, milí čtenáři, mohli stihnout – pokud „Stolky“ neposloucháte už teď, bez vyzvání.