|
|
 Nebýt
jako oni
Ten pán, co naboural do kufru mého auta, když jsem čekal na
křižovatce na zelenou, byl mladý a vypadal sympaticky. Omluvil
se a dal mi svůj telefon, e-mail a číslo pojistky. Zkušení
pralesní bojovníci už se smějou, že? Teď už také vím, že to
bylo málo, protože tomu pánovi dva měsíce marně telefonuji a
pozvolna jsem si přestal myslet, že je na dovolené. Prostě
těch pět tisíc budu muset zaplatit já jako spoluúčast, neboť
platba za opravu auta půjde z mé pojistky. Kdybyste ho někdo
znali – řekl, že se jmenuje Martin Kopp, má telefon 737476092
a číslo pojistky CZ/0021/100894767 – tak ho ode mě
pozdravujte...
Jaké poučení si z té naštěstí nikoli osudové události má
člověk vzít?
Má se opravdu smířit s tím, že se nedá vůbec nikomu věřit a
přizpůsobit se?
Kdysi, když jsem se učil řídit, řekl mi můj učitel: Musíš
jezdit tak, jako kdyby tě ostatní řidiči chtěli zabít, ale
nesmíš být stejný jako oni! Na silnici, kde jde opravdu o
život, se taková rada dá přijmout, samosebou ovšem za
předpokladu, že nezapomenete na její druhou část – nebýt jako
oni...
Ale co když pak sesednete z ohnivého oře? Co na úřadech, ve
styku s řemeslníky, s policajty, s obchodníky, s doktory, s
umělci? Mám žít jako ve válce? To se mi tedy nechce! Nejenže
netoužím být jako oni, ale také se mi vůbec nelíbí představa,
že mám být jakousi nadháněnou zvěří, která musí neustále
kličkovat, aby ji neodrovnali ti, co se takzvaně vyznají v
životě.
Jenže co když pak přijde takový den, jako bylo minulé pondělí?
Vstávali jsme a v bytě netekla voda. To se stává – prasklo
potrubí. V bance, kde jsme se byli dopoledne radit o naší
hypotéce, nám říkali protichůdné informace, a vypadalo to, že
si z nás dělají legraci. Řemeslníci nám už asi napopáté
nedokázali opravit dveře do garáže, a když jsme je na to
upozornili, tvářili se ukřivděně. Ne my, oni... A ještě ke
všemu mi právě došlo, že pan Kopp opravdu nechce zaplatit za
bouračku, kterou způsobil, a využívá toho, že jsem byl takový
hlupák a nevytáhl na něj pistoli...
V podvečer jsme se vydali na koncert Red Hot Chili Peppers do
Edenu. Dlouho jsme nemohli zaparkovat, na pódiu už řádila
předkapela, a tak když jsme nakonec našli uježděný plácek u
stadionu, označený jako parkoviště, rezignoval jsem a hlídači
(jeho jméno bohužel neznám) jsem vyplázl za parkování
požadovanou pětistovku. Potvrzení, o něž jsem ho požádal, mi
chytře vložil pod stěrač. Obsahovalo číslici 108 a nic jiného,
co by mohl daňový úřad vzít alespoň trochu vážně. V tom dešti
pětistovek, které vypláceli i další zoufalci, mě pochopitelně
nenapadlo, že by se něco takového mohlo stát. Ten člověk si
musel za večer vydělat minimálně tolik, co ta skvělá americká
kapela...
Celý den jsme nejedli. Ve stánku s občerstvením uvnitř
stadionu neměli vůbec nic vegetariánského, a tak jsem se
pomalu chystal s konečnou platností proklínat celý svět. Tahle
póza ublížence a chudáčka se mi začínala líbit. Když se totiž
zbavíte všech iluzí, trochu se vám uleví.
Jenže slečna za pultem se najednou usmála a řekla:
„Vy nejíte maso? Tak počkejte chvilku, my vám vyrobíme housku
pro vegetariány.“
Bylo to nečekané a milé, až mě trochu naštvalo, že mi
laskavost stánkařů překazila plány. Nedá se nic dělat, ten
svět kolem zase tak úplně zkažený není. Jen to prostě člověk
nesmí všechno tak prožívat...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
