|
|
Luděk Munzar, herec
Rozhlédni se, člověče, Paměť stromů, Zpátky k pramenům.
Dokumenty, za kterými stojíte a které jsou přímo vlasteneckými
obrazy. Jak byste se vy sám, vzhledem k jejich vzniku,
charakterizoval?
Jsem Čech! Sem patřím, tady jsem doma. Během svého života, své
herecké kariéry jsem dostával nabídky k emigraci například do
západního Německa. Jenže jsem věděl, že kdybych uslyšel první
tóny Antonína Dvořáka, Gustava Mahlera, tak půjdu pěšky domů,
do Čech. Jsem odkojený východními Čechami, jsem hradecký
votrok se vším všudy, mé srdce patří i díky vášni k létání
Hořičkám, Novému Městu nad Metují, Červenému Kostelci, Černé
hoře. Za to, že se můžu považovat za vlastence, a to říkám
s právem na omyl, vděčím několika vzdělaným intelektuálům,
kteří si náš národ v době obrození znovu vymysleli. Jako kluk
jsem hltal obrozenecké knihy, jejichž autoři velmi často psali
právě ve východních Čechách. Alois Jirásek je mojí srdeční
záležitostí, protože tak krásně popisuje kraj, ze kterého
pocházím. Jeho dílo mě drželo i v nejtěžších chvílích mé
nemoci, kdy jsem byl po několika velmi silných chemoterapiích
na konci svých sil.
Co je pravé vlastenectví a co už nacionalismus, který se za
vlastenectví často jen schovává?
Nejdříve je nutné položit si otázku, jestli vůbec víme, co to
je být pravým vlastencem. Na tuto otázku většina lidí neumí
odpovědět. Pro mě vlastenectví znamená jít bránit svoji zem
vlastním tělem, kdyby to bylo potřeba. Nejsem si jistý, jestli
by toho dnešní nacionalisté byli schopni a k tomu ochotní.
Díky svým rodičům mám pocit, že jsem prožil život i
v Rakousku-Uhersku, o kterém tak často vyprávěli, a díky
hodnotám, které tito obyčejní lidé vyznávali, jsem se učil
opravdovému vlastenectví a pravé lásce ke svému domovu. Oni
mně byli příkladem. Proto pro mě nikdy nebyl Jirásek povinná
četba. Jeho jazyk a styl vyprávění mě dodnes hladí po duši.
Jestli to, co napsal, byla pravda, pro mě v tomto ohledu není
důležité. V mém životě jsou chvíle, kdy si musím pravé české
slovo přečíst nahlas. A s tím souvisí i mé působení na prknech
českého Národního divadla, kde jsem byl poctěn už jen tím, že
jsem mohl ještě zažít tu skvělou plejádu výborných hereckých
legend.
Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů – čeští autoři ryze české
hudby, skladatelé, které milujete. V čem je jejich hudba tak
jiná, že jí tleská celý svět?
Nemyslím si, že je o moc jiná než ostatní světová díla. Ale
to, že se tito naši skladatelé otevřeně hlásili k češství a
psali hudbu s vyloženě českými motivy, dává jejich dílům
pravou českou vřelost. Oni psali hudbu o tom, v čem žili.
Janáčkovy Listy důvěrné a jeho milostné dopisy jsou vyjádřením
obrovské lásky starého muže k mladé ženě, plné bolesti, lyriky
a naděje. Jsou pro mě přímo spouštěčem slz. Janáček je mně
sympatický i svým obyčejným životem, kdy musel velmi bojovat o
to, aby německé rodině své manželky dokázal, že coby Čech není
druhořadým člověkem.
Patříte k nemnoha hercům, kteří v období komunismu „neleštili
kliky“ u vlivných lidí. Přesto jste si zahrál skvostné role.
Nebylo to samozřejmě jednoduché. Často musela produkce použít
různých lstí, abych prošel. Film se třeba natočil v době, kdy
byl dotyčný pohlavár mimo republiku a pak se s tím už nic
nedalo dělat. Po Sametové revoluci mně jedna z tehdejších
produkčních prozradila, že pokud si režisér prosadil do filmu
Munzara nebo Hrušínského, musel být pak každý z nás „politicky
vyvážen“ účinkováním šesti předních komunistických herců.
Jednou jsem to opravdu počítal. Byla to pravda. A co teprve ve
filmech, kde jsme s Rudolfem Hrušínským hráli společně... Když
se reprízovala Královská hra, kde jsme oba hráli, napočítal
jsem jich tam dokonce šestnáct! V širším pohledu s tím souvisí
i to, že jsem dostal nejen oficiální politický zákaz létání,
ale i zákaz vstupu na letiště. Soudruzi se báli, abych jim
náhodou neulétl navždy.
Závodil jste v autech, skákal parkúry na koních, létal
v letadlech. Vlastně jste neustále riskoval zdraví i život.
Připustil jste si někdy, že kdyby se s vámi něco stalo, tak by
inscenace, které stály na vašem hereckém výkonu, padly?
Samozřejmě že jsem si to uvědomoval. Dokonce jsem měl od
vedení divadla zakázáno sport vůbec provozovat, už proto, že
součástí hereckého života jsou časté změny v programech
divadla, takže jsem mohl kdykoliv večer hrát v náhradním
představení. Jednou v neděli jsem se šel po jezdeckých
závodech, ještě v rajtkách a jezdeckých botách, podívat do
divadla na ferman, jestli náhodou večer nehraju, a potkal mě
tam pan Vejražka. Na jeho otázku, jak jsem prožil neděli, se
mu dostalo odpovědi, že jsem musel rýt zahrádku a dělat kolem
domku. Na to jen prohodil, jestli prý v jezdeckých botách…
Mírně mně pak promlouval do duše. Ty závody jsem tenkrát
vyhrál. Ale stalo se, že jsem při tréninku na Velkou cenu
Poděbrad spadl z koně na rameno a večer jsem měl v
Shakespearovi šermovat. Tak tenkrát to muselo vypadat dost
humorně. Mně ale do smíchu nebylo.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 11. září. |
