|
|
 Divný
den jako sen
V tom mém chatrném snu se novinář s diktafonem vedle mě zeptal
jakési dámy v černém: „Neznáte nějakou báseň?“
A ona odpověděla: „Všechny.“
Zasmáli jsme se tomu a novinář ji obdaroval jakýmsi obrázkem.
Pohlédla na něj a vykřikla:
„Ale to je přece Burianovo antidepresivní kladivo!“
A tím jsem se pobudil. Tedy ne přesně tím, ale chytla mě křeč
do levé nohy a někdo mě za ni z toho snu vytáhl. Dobré jitro!
Nejsem vykladač snů. Podle mého zesnulého islandského přítele
Örna se některé sny musejí složitě vykládat, ale jiné se
naopak nechávají jen tak, protože jsou to jakési příběhy...
Tohle snad bude spíš ten druhý případ, řekl jsem si, protože
na složité výklady bylo přece jen moc brzo, ale vstal jsem a
mezitím jsem jen tak zapnul počítač, třeba mi někdo píše.
Taky že jo. „Gratulujeme! Vaše e-mailová adresa se objevil
vítěz paušální částky výplata US $ 720,000.00 (sedm set a
dvacet tisíc United States Dolarů) z DUBAI národního programu
loterii, to Online program je společně sponzorované
společností Microsoft nadaci, která potvrdí přijetí tento
e-mail a další pokyny...“
No to je dneska den, řekl jsem si a počítač zase vypnul. Ani
tohle se nebudu snažit nějak vykládat a nechám to raději jen
tak – jako příběh.
Odpoledne jsem vyrazil z města do jiného města, kam jsem byl
pozván na besedu do knihovny. Celou cestu na mě z billboardů
vyskakovaly různé tváře. Politikové, kteří – jak jsem se marně
domníval – už dávno zmizeli v propadlišti dějin, a teď si na
mě najednou vzpomněli, protože chtějí můj hlas a celý Pražský
hrad k tomu. Podvodníci, lumpové, notorici, kouzelníci,
galerka. Další příběhy...
Na večerní besedě si pak jedna milá paní postěžovala:
„Představte si, můj manžel umí najít vodu. Vezme do rukou
proutek a jde a najde ji. Nic si za to ale nikdy nebere, říká,
že to dostal jako dar, tak ať z toho něco mají i ti druzí. A
víte, že s tím má kolikrát problémy? Někteří lidé se mu za
každou cenu snaží něco dát a vůbec to nejsou schopni
pochopit.“
„Třeba znají Kmotra,“ zažertoval jsem. „Myslí si, že váš
manžel je mafián a že mu budou dlužni nějakou službu.“ Ale
paní to nepobavilo a trvala na svém: „Lidi prostě nechápou, že
by pro ně někdo něco udělal jen tak, zadarmo. V jakém divném
světě to žijeme?“
Když jsem potom z knihovny odcházel, zastavil mě solidně
vypadající prošedivělý pán a bez varování spustil:
„Je fakt, že zaplatit je jednodušší. Věc se vyřídí na místě a
nic už si pak nemusíte pamatovat, nemusíte být nikomu vděční a
hotovo. Proč by nám tu měl někdo znovu zavádět výměnný obchod
anebo se na nás vytahovat, že je lepší než my, protože si za
službu nic nevezme. Od toho přece byly vynalezeny peníze, aby
byl na světě pořádek a klid. Ale vést si ještě jedno
účetnictví, co kdo pro mě udělal jen tak, to už by bylo moc.“
To už jsme byli venku a já si nakládal věci do auta, ale
solidní pán se nedal zastavit.
„Prostě bych mu řek: Milej pane, jen si ty peníze pěkně vemte
a nechte už toho. Neprovokujte. Takoví, co by chtěli neustále
vylepšovat svět, jsou nejhorší. Nakonec nadělají jen zmatky a
nikam to nevede. Ne! Je mi jedno, co s těmi penězi uděláte,
jsou vaše! Nechte je třeba na zemi jen tak ležet, on už po
nich někdo skočí, ale já jsem vám zaplatil. Já jo. My jsme
vyrovnaní, pamatujte si to!“
„Tak tohle bych mu řekl,“ dodal ten pán a zmizel ve tmě, než
jsem stačil něco říct a nastartovat motor.
Byl to divný den. Nejlepší bude brát ho jako příběh.
Mimochodem: Neznáte nějakou báseň?
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
