|
|
Josef Špaček, houslista
První sezonu u České filharmonie máte za sebou. Jaká byla?
Zdařilá a doufám, že i úspěšná, protože Filharmonie ukázala
svoji novou, čerstvou tvář, a já myslím, že začátek letošní
sezony tento trend ještě podtrhne.
Loni jste říkal, že nastupujete k profesionálům, které
nemůžete ničemu učit, že svoje působení chápete spíš
organizačně. Potvrdilo se to?
Myslím, že to byl rok vzájemného ovlivňování se. Já jsem se
učil tomu, jak se tady věci dělaly po desetiletí, a současně
jsem nabídl něco ze svých zkušeností, možná už jenom to, že
jsem studoval v zahraničí.
Bránili se kolegové vašim návrhům?
Spíš ne. Jsou otevření, vstřícní. Když řeknu „Bude to tak a
tak“ a oni zareagují „To jsme nikdy nedělali“, hned se ptám:
„Řekl jsem něco špatně?“ Většinou to ale nakonec je tak, jak
chceme všichni.
Něco vás přece jen překvapilo?
Překvapilo mě, jak je orchestr kvalitní. Když jsem nastupoval,
říkal jsem si…
...že nastupujete k orchestru s ne zrovna nejlepší pověstí?
Pověst Filharmonie opravdu nebyla nejlepší, ale kvalita
orchestru je veliká, jenom to chce lidi probudit, inspirovat,
motivovat. A teď bude motivace hodně veliká, už jenom kvůli
lepší finanční podpoře od ministerstva kultury. Plus nový
management, nový dirigent, to vše možná sehraje harmonizační
roli.
A na co se těšíte vy?
Možná to nebude dobrá zpráva pro místní publikum, ale těším se
na zájezdy. Chystáme se do Španělska, Německa, Lucemburska, do
Anglie a Abú Dhabí, což je velká neznámá.
Ještě jste tam nikdy nehrál?
Ne. Oni mají tolik finančních prostředků, že mohou uspořádat
cokoli, jsem zvědavý, jak to tam bude probíhat. Máme
vystupovat s Plácidem Domingem a s Joshuou Bellem, který by
měl hrát Bruchův houslový koncert. Víc zatím nevím, program je
v jednání.
Manželku necháváte doma?
No, ona bude od října studovat v Anglii... Doufám, že občas
najdeme nějaký společný prodloužený víkend.
Studuje také hudbu?
Studovala housle, ale vždycky to pro ni byl koníček. Je z
rodiny ekonomů, takže bude studovat ekonomii.
Konečně tedy budete mít manažera, když jste si loni stěžoval,
že žádného nemáte…
To už neplatí, ale není to kvůli tomu, že jsem se oženil.
Spolupracuji s jedním člověkem v Belgii, který mě zastupuje, a
potom mám ještě jednoho v Anglii, to je můj kamarád.
Jsou nějaké akce, na které byste nikdy nejel, ať už z
jakýchkoli důvodů?
Žádná pravidla jsme si s manažerem nestanovili, vždycky o všem
diskutujeme, nikdy tam není krajní poloha – tohle musíš, tohle
nesmíš. Můžu hrát kdekoli, žádné zábrany, co se třeba klimatu
týče, nemám. Největší zkušenost v tomhle směru jsem asi učinil
na Novém Zélandu. Hrál jsem tam celkem třikrát, jednou to bylo
velké turné, osmnáct koncertů po houslové soutěži, kterou jsem
vyhrál. To bylo fantastické. Hrál jsem ve velice dobrých a
velkých sálech. Potom jsme se dvěma kamarádkami
Novozélanďankami dali dohromady komorní ansámbl a naplánovali
turné. A to bylo o něčem úplně jiném. Hráli jsme po menších
městech, spali na statcích u rodin. Užil jsem si to taky, ale
podmínky byly na úplně opačném konci toho, co jsem zažil
předtím.
Kolik lidí přišlo na koncerty?
Na tyhle komorní koncerty chodilo padesát až sto lidí, předtím
tři sta až patnáct set, ale pořád je to dobré číslo, horší je
hrát pro takovou dvacítku posluchačů.
Kde se vám to stalo?
Naposledy v Berouně, tam mohlo přijít tak třicet lidí. Ale
jako muzikant si myslím, že máme zodpovědnost za hudbu, za to,
že ji musíme přivézt do menších měst, a i když přijde méně
posluchačů, musíme je nějak zaujmout. Jinak bychom to mohli
zabalit.
Česká filharmonie si nechala udělat průzkum, z něhož vyplývá,
že sedmdesát procent Čechů chápe koncerty vážné hudby jako
součást kulturního povědomí, ale polovina nikdy na takovém
koncertu nebyla…
Myslím, že hudební vzdělání u nás je nedostačující, většina
studentů považuje hudební výchovu za zbytečný předmět. A v tom
je ten problém. Když děti nemají možnost se s hudbou setkat,
třeba přijít na výchovný koncert, cestu k ní najdou jen
obtížně. Stejně tak je to se sportem. Jsem velký sportovní
fanda a uvědomuju si, jak jsou tyhle dvě věci v životě člověka
důležité.
Stará známá kalokagathia. Ale dítě musí odradit už ten název –
výchovný koncert. Co by se na takovém koncertě pro děti mělo
hrát?
Nejdřív by se jim měly představit nástroje. Kdo ví, co to je
tuba? Děti slyší hudbu v pohádkách a filmech, které sledují,
jenže nevědí, odkud přichází, vnímají ji jenom podvědomě. Když
je vezmeme na koncert, uslyší jen hudbu, uvědomí si ji. Hrál
bych tedy něco, co znají.
Tedy filmovou hudbu?
Dejme tomu. Filmové evergreeny zná každý a hudbu si s nimi
potom spojí.
Šárka Vieweghová
Foto Damian Vincenzi, archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 9. října. |
