|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Islandský feature na vlnách Vltavy
Jestliže přejedete celou českou zemi za čtyři hodiny a po
cestě minete šest krajských měst, která mají vlastní vysílací
studio veřejnoprávního rozhlasu, je těžké najít rozhlasový
příběh, jaký ještě nikdo neslyšel.
The Golden Circle na Islandu se údajně dá také objet během
jednoho dne, ale rozhlasovým tvůrcům v řídce osídlené zemi
stálo za to zřídit samostatný projekt, který sdružuje
ženy-autorky pracující v odlehlých částech země. Žijí v
různých regionech Islandu, ale přes internet se mohou snadno
dorozumět se svým mentorem i se sebou navzájem. Tak vznikla
celá série rozhlasových dokumentů, které najdete na
internetových stránkách Radiophonic Narration s anglickým
scénářem.
Právě tak vznikl před třemi lety dokument autorky Borgerdir E.
Sigurdárdóttir Still Swimming. Když poprvé zazněl na
mezinárodním fóru v Berlíně (Prix Europe, 2010), zůstalo po
něm ticho v každém z nás. Chvíli jsme si pobyli v našich
dětských bolestech, strachu, obavách o své blízké, možná jsme
jen nechávali doznít silné obrazy vytvořené nejjednoduššími
rozhlasovými prostředky. Je dobrou zprávou, že v dramaturgii
vltavských dokumentů aktuálně působí dramaturgyně Eva
Nachmilnerová, která zprostředkuje žánrově typický feature i
českým posluchačům. Do rámce Skandinávského roku přispěla 19.
září již třetím dokumentem z této geografické oblasti, jež je
dokumentaristickou velmocí v kontextu celosvětové rozhlasové
tvorby.
V dokumentu Still Swimming je autorka Borgerdir jen
nenápadnou, tichou společnicí plnící roli scénické poznámky,
téměř neviditelného titulku. Hlavní slovo má totiž její známá
Sigúr, žena, jejíž pracovní týden je zaplněn knihami, prací,
rodinou a přáteli. Víkendy v domě na mořském pobřeží má však
pro sebe. Díky herecky submisivnímu, téměř tlumočícímu hlasu
Jany Frankové se podařilo maximálně zachovat autentický zvuk
originálu, takže při poslechu všemu rozumíme, aniž bychom
přišli o zážitek z islandštiny. Vlastně od začátku tušíme, že
se z její hýčkané samoty, dobrovolného poustevnictví ve
společnosti vln studeného moře cosi vyklube. To cosi je silný
příběh, jehož obdobu najdeme v mnoha severských pohádkách –
muži vyplouvají na moře, mají – nebo nemají – štěstí na
úlovek, v jednu chvíli je však smete vlna a oni se ke svým
rodinám na břeh už nikdy nevrátí. Právě tento jednoduchý
příběh Sigúr vypráví. V narativních liniích se prolíná
aktuální čas stárnoucí ženy po šedesátce s časem neštěstí, kdy
jí bylo devět let, i mnoha následných let snů, vzpomínek na
otce, drobných historek o jeho knihách, hrobu bez těla a
celoživotním čekání na jeho návrat. V jedné z nejsilnějších
scén si prožijete vizi děvčátka, které se o neštěstí dozvídá
pár hodin po ztroskotání lodi, a přitom ví, že ve stejné
chvíli otec kdesi daleko na moři stále plave a plave s marnou
nadějí na záchranu. Přímočaré a prosté jsou i její vzpomínky
na společné pozorování zatmění slunce nebo sledování
nepřetržitého proudění mořských vln.
Borgerdir stačí slovo, tři hudební motivy a několik
autentických zvuků. Především na „starém dobrém“ vyprávění,
které se dneska už v rádiu moc nenosí, vystaví příběh, který
je úchvatný především způsobem, jak se vypráví. Do značné míry
jde samozřejmě o šikovný střih, ale je to právě silně
akcentovaná narativnost, která navozuje v posluchači pocit
jistoty a klidného plynutí času. To, co se vypráví, není ani
radostné ani útěšné. Ale s prastarými příběhy to tak bývá,
hledání světlého okamžiku je pro posluchače pracné, o to
cennější je pak jeho nalezení. Třeba v neotřesitelném rytmu
vln. |
