|
|
 Ulice
Git-le-Coeur
Navzdory své vlastní tezi, že stárnout znamená začít svůj
život balit do papíru, jsem se dnes rozhodl, že sepíšu paměti.
Úplně přesně ještě nevím, jak to udělám, ale napadlo mě, že
začít můžu vlastně odkudkoli. Ono se to pak nějak poskládá, v
hlavě to má taky člověk na přeskáčku.
Nejzábavnější mi připadají historky, v nichž události a jevy
ukazují na to, že si s člověkem zahrává nějaká vyšší
prozřetelnost. Vypadají jako náhody, ale náhody to třeba vůbec
nemusejí být. Anebo naopak...
Na Fakultě žurnalistiky, kterou jsem studoval v temných
sedmdesátých letech, jsme jednou dostali dlouhý seznam knih,
z nichž jsme si měli jednu vybrat a rozebrat ji v seminární
práci. Já zvolil Nezvalovu prózu Ulice Git-le-Coeur, kterou
básník vychrlil někdy ve třicátém šestém roce, v době, kdy se
ještě hlásil k surrealismu, zbožňoval podivné shody a liboval
si ve zvláštních náhodách. Druhé vydání vyšlo v padesátých
letech a Nezval ho pochopitelně značně upravil. Vyškrtal z něj
například nenávistné pasáže, v nichž napadal sovětského
spisovatele Ilju Erenburga, který se tehdy na pařížském
kongresu na obranu kultury vyjadřoval o surrealistech z
bolševického hlediska. Nezval v té době miloval Bretona, a tak
v Ulici Git-le-Coeur s chutí popsal i scénu, v níž „nepřítel“
Erenburg dostal kvůli svým postojům na pařížské ulici od
Bretona – dlužno říci zasloužených – pár facek. Ve druhém
vydání ta scéna samozřejmě chyběla, Nezval se surrealismu
dávno vzdal a padouchem pro něho už byl André Breton. Já si
navíc našel Nezvalovy paměti Z mého života, v nichž je věta:
„Vždycky jsem měl rád Ilju Erenburga.“ Jako by neexistovaly
antikvariáty, že... A tak jsem v té seminární práci škodolibě
porovnával vyškrtané s nevyškrtaným a citoval i z ediční
poznámky, v níž autor zdůraznil, že některé pasáže z prvního
vydání vynechal „z uměleckých důvodů“. Bylo mi tehdy dvacet,
byl jsem suverénní a neprozíravý a vůbec mě nenapadlo, že moje
seminárka je poněkud mimo kulturněpolitickou linii doby.
Naštěstí se tím nikdo nezabýval, já dostal dobrou známku a
nemusel díky tomu dělat jednu zkoušku.
V září roku 1989, kdy se sice ještě na hranicích nestříhaly
ostnaté dráty mezi dvěma léta oddělenými světy, ale sehnal-li
občan někde tvrdou valutu, mohl uvažovat o cestě na Západ,
jsem si řekl, že musím nějak zařídit, abych mohl odjet do
Paříže. Jednak abych si od Antonína J. Liehma nechal vyprávět
jednu rodinnou historku spojenou s mým otcem, no a vůbec –
celý život jsem o Paříži četl a znal jsem ji z filmů, tak jsem
si zkrátka chtěl ověřit, že to město existuje a že je ve
skutečnosti stejné jako na plátně nebo v mé hlavě; jen tu
tvrdou valutu jsem neměl... Vzápětí mi přišel dědický honorář
z Finska za otcovu hudbu, kterou tam léta hráli někde
v rozhlase. Stačilo to tak akorát na desetidenní cestu a já se
mohl poprvé v životě vydat za železnou oponu.
V Paříži jsem hned první den zašel Markem Skolilem do redakce
Svědectví. Pozval mě na večeři a sliboval, že tam bude
zajímavá společnost; jak se ukázalo, nepřeháněl. Toho večera
jsem se mimo jiné poznal s filozofem Václavem Bělohradským,
politologem Jacquesem Rupnikem, novinářem Karlem Hvížďalou a
dalšími lidmi, které jsem doposud znal jen z tajně dovážených
zahraničních časopisů; byl tam i básník Pavel Šrut, který se v
Paříži stavil cestou z Prahy do Španělska. To setkání se
konalo v zapadlé uličce ve čtvrti Montparnasse nedaleko
bulváru Saint-Michel, která se – byla to taková nezvalovská
zvláštní náhoda – jmenovala Git-le-Coeur...
Jan Burian, písničkář a spisovatel
|
