|
|
 Petr
Pavlovský, publicista
Vzpomínky z loutkářského nebe
Umělecká díla zastarávají, o tom nemůže být sporu. O dílech
dokumentárních to pak platí dvojnásob. Z umění se časem stává
pouhý historický pramen. Tam i tam existují ale i šťastné
výjimky, díla, která s časem na umělecké hodnotě naopak ještě
získávají, stávají se nespornými. Díla, která mají nakročeno
ke klasice.
Před devíti lety, krátce před Vánocemi, se splnil v Hradci
Králové Janu Dvořákovi (1925–2006) sen: přátelé uspořádali pro
svého bezmála osmdesátiletého kamaráda a pro další příznivce v
Divadle Jesličky při ZUŠ na Střezině v Hradci Králové po čtyři
večery jeho „scénické memoáry“. Byly to premiéry a zároveň
derniéry, kdo tam tehdy nebyl, jako třeba já, už to nezažije;
bohužel, protože Honza byl fenomenální vypravěč a já jsem se
mohl mezi jeho přátele s jistotou počítat.
Byl to totiž on, kdo mě svým překvapivým dopisem (cizímu
člověku od zcela neznámého člověka!) přitáhl na jaře 1977 k
loutkovému divadlu, a mě tato láska mě už nikdy nepustila. Byl
tehdá uměleckým šéfem Východočeského divadla DRAK (Divadlo
Radosti a Kouzel nebo Divadlo Rozmanitostí, Atrakcí a Kouzel –
vyberte si!), nejlepšího československého, i ve světě dodnes
proslulého profesionálního loutkového divadla. V letech 1962
až 1976 tam byl dokonce ředitelem, ale jako nečlen KSČ ve
funkci za „normalizace“ setrvat nesměl a o pár let později se
musel dokonce z „nomenklaturních důvodů“ odstranit do
dramaturgovny, aby divadlo vahou neformálního respektu přesto
duchovně vedl dál.
Byl to rozený „guru“, člověk mnohostranně umělecky talentovaný
(autor, dramaturg, herec, výtvarník, režisér), a navíc i
skvělý a milovaný pedagog doma (KALD DAMU) i v zahraničí
(škola UNIMA v Charleville-Mezieres ve Francii). V důchodu se
věnoval především nejrůznějším amatérům a učil i na Střezině.
Grant na tento zvláštní podnik získali od Krajského úřadu
Královéhradeckého kraje členové občanského sdružení Klub
přátel Divadla Jesličky s tím, že nezůstane jen u jedinečných
divadelních představení: že se to celé nahraje a ze zvukového
záznamu vznikne „fonodokument“, tedy něco daleko trvalejšího
než pouhé divadlo.
Celé to vymyslela a „zprodukovala“ hradecká rozhlasačka Lenka
Jaklová (před šesti lety zvítězil její dokument v celoročním
cyklu ČRo 3 – Vltava Ismy po česku), která pak také natočený
materiál o třetinu zkrátila a sestříhala do osmdílného
seriálu. Ten pak dnešní Klub přátel Divadla Jesličky Josefa
Tejkla nechal vypálit na tři CD a rozdával – do distribuce to
jako neprodejné nikdy nepřišlo. Nepřišlo to ale kupodivu ani
do rozhlasového vysílání, regionálního ani pražského, v
rozhlase to nepřišlo prostě nikam.
Až letos, šest let po smrti vypravěče (sic!), o první říjnové
středě se po 18. hodině v rámci pravidelného pořadu Tisíc
příběhů stanice Praha ozvalo ohlášení: „Dnes vás pozveme k
první části vzpomínek z osmidílného cyklu nazvaného Když jsem
vandroval, muzika hrála.“
Co pokračování, to necelá půlhodinka, která zaperlí jako
sklenka sektu a stejně rychle a příjemně je ve vás. První
čtyři díly už odezněly, kdo neposlouchal, ať se připojí. |
